ROZHOVOR s Davidem Kopřivou

Pá 10.srpen 2018

David Kopřiva: Na podiu se snažím, aby muzika, která z nás jde, byla uvěřitelná

Utajený klenot. Tak nazval zpěváka a kytaristu kapely Downbelow redaktor jednoho hudebního internetového deníku. Rodák z Frýdku-Místku David Kopřiva pracuje jako programátor, ale v posledních letech hledá jiný pohled na svět ve vzdušných proudech pod beskydskými mraky s paraglidovým křídlem  nad hlavou. Zakládající člen skupiny Downbelow byl letos nominován na cenu Jantar v kategorii Interpret roku a se svou kapelou vystoupí 4. srpna na festivalu Pivopění. So 4. 8. / 17.00 / Pivopění / Slezan, ul. Těšínská

Davide, jaké byly tvoje hudební začátky?

S rockovou hudbou jsem se začal pořádně potkávat na frýdeckém gymplu. Do třídy jsem chodil třeba s Lukášem Horkým (baskytarista kapely Downbelow, pozn. red.), Davidem Stypkou nebo Bárou Kuběnovou (zpěvačka kapely Die Biene Maja – pozn. red.). Takže jsme byli vlastně taková hudební třída. Se spolužáky se často potkáváme a myslím, že střední školou dodneška dost žijeme. Po maturitě nás to s Lukášem zaválo do Brna, tam jsme studovali informatiku a právě v Brně taky vzniklo Downbelow.

Takže jsi začal muzicírovat až na střední škole?

To ne. Rodiče mě na základce přihlásili do hudebky, sám jsem si vybral housle. Dneska nechápu proč J. Po čtyřech letech jsem si ale vybrečel, že už tam chodit nebudu. A asi v 8. třídě jsem začal hrát na kytaru. Začínali jsme folkově se ségrou a kamarády z Valašského Meziříčí. Na gymplu jsme se pak dali dohromady s Lukášem a Davidem Kiršem. Po cestě domů jsme se pravidelně rozcházeli u jedné dopravní značky, kde jsme vedli dlouhé hovory o všem možném. A tam jsme se taky domluvili, že založíme kapelu a kdo bude na co hrát. J Já vzhledem k tomu, že už jsem na kytaru brnkal, tak jsem u toho zůstal a Lukáš s Davidem si rozdělili zbytek. Kapela se jmenovala různě, po čase se ustálil název 45. Byla to skvělá doba, zkoušeli jsme v garáži, občas za námi přišli kámoši na večírek a tak. J Po přesunu do Brna jsme začali zkoušet taky s klukama z Frýdlantu, mezi kterými byl i Petr Fuciman a Radek Tkáč. První Downbelow vzniklo tedy v roce 1999 v garáži v Králově poli v Brně. Radek Tkáč kapelu ale později opustil. Downbelow tedy tvoří stabilně 3 lidé.

Kdo má v kapele jakou úlohu?

Já mám na starosti většinou muziku, i když v poslední době už participují všichni členové. Lukáš je takový tahoun toho všeho. Lidé ho znají jako fotografa, grafika. Stará se o web a vizuální stránku. V poslední době dělá Lukáš také texty. A Peťa Fuciman nás hlídá. J On je takový technický typ, takže dohlíží, aby bylo všechno tak, jak má být.

Zmínil jsi, že máš na starosti hlavně muziku. Jak se za těch necelých dvacet let měnily tvé inspirační zdroje?

Když jsme začínali, naší inspirací byly kapely typu minus123minut a podobné, ale samozřejmě jsme ty věci neuměli tak dobře zahrát, takže nám z toho vyšlo takové to „české funky“. Z toho jsme ale naštěstí docela brzy vyrostli. J Já jsem vždycky poslouchal Pearl Jam, což je asi hlavně v těch starších nahrávkách slyšet. V poslední době moji „inspiraci“ změnila hlavně spolupráce s Amákem (Michal Šťasný, bývalý člen kapely Sunshine – pozn. red.), naším producentem a kamarádem z Prahy. Díky němu jsem začal používat kytarový efekt – delay (z angl.. zpoždění, ozvěna), což je asi největší změna v mé hře na kytaru za poslední roky. J Celkově jsme se více posunuli k indie scéně.

O texty, které jsou ryze anglické, se v poslední době stará hlavně Lukáš Horký. Jste v kapele sice jen tři, ale přesto, ztotožňujete se s jeho myšlenkami, zvláště ty jako zpěvák?

Ano, dá se říct, že ano. Děláme společně většinou jenom drobné úpravy, které se týkají spíše zpěvnosti veršů atd. Já s texty problém nemám. Například poslední deska Decameron Locis je o deseti místech, které jsou pro Lukáše nějakým způsobem důležité. A jelikož, jak říkám, vycházíme ze stejného prostředí, máme hodně společného i v tomto ohledu.

Jsi zpěvák, jsi nejvíc vidět. Jak se vypořádáváš s rolí frontmana kapely? Jsi „typ“ na frontmana?

Myslím si, že úplně ne. Nikdy asi nebudu ten, který bude řvát věty typu „Ahoj, jste tady?“. Snažím se, aby muzika, která z nás jde, byla uvěřitelná. Snažím se být frontmanem „přes muziku“. Nevím jistě, jestli se to daří, ale doufám, že ano. Určitě jsou kapely, které takto fungují. Třeba Jaromír Švejdík z Priessnitz je přesně ten typ civilního frontmana, který se mi líbí a kterému věřím úplně všechno.

S Downbelow působíte na české scéně skoro dvacet let. Jak se vyvíjely vaše hudební ambice?

V hudbě nemáme ambice trhat nějaké rekordy. Pochopili jsme, že v Čechách prostě patříme na alternativní scénu a baví nás to. Nikdy jsme nijak cílevědomě nesměřovali k tomu být slavní, ale na druhou stranu jsme vždycky chtěli hrát pro hodně lidí a pomalými kroky se k tomu vlastně stále snažíme směřovat. Pořád ale převažuje mód hrát pro radost.

Letos jsi byl spolu s Davidem Stypkou a Jaromírem Nohavicou nominován na cenu Jantar jako interpret roku. Cos na to říkal?

Bylo to moc fajn. Překvapilo mě to, ale zároveň samozřejmě potěšilo. Pozvali mě na předávání cen, říkal jsem si, jak to asi bude probíhat. Ten galavečer byl skvělý zážitek, na profi úrovni, navíc se nás tam z Frýdku potkalo spoustu. J

A na závěr. Co vás v nejbližší době s kapelou čeká?

Samozřejmě se těšíme se na Pivopění 4. 8., v ten den se nám sešly dvě hraní, takže po koncertě míříme ještě na další festival na Čeladnou. Jinak pořád chystáme nové písně a nové nahrávky. Nedávno taky vyšel videoklip k písni „Breeze Of Freedom“ režiséra Robina Lipa. Takže pořád něco děláme J. Už několikrát jsme měli možnost vystoupit na podiu s Petrem Kružíkem, což je skvělý člověk a kytarista kapely Priessnitz. Třeba se i tahle spolupráce prohloubí. Uvidíme. Když přijde a zahraje do našich skladeb svou kytaru, je schopen vytvořit skvělou a jedinečnou atmosféru

Rozhovor připravila Markéta Holubová