Kittchen & Vladivojna dvoj-rozhovor

Pubertu mám spojenou s tvorbou


Rozhovor s multižánrovou umělkyní Vladivojnou La Chiou, která vystoupí 6. dubna společně s Terezií Kovalovou, Alešem Bajgerem a hudebníkem Kittchen ve Stounu. 

(Vstupenky jsou na místě, v pobočkách BIC nebo hale Polárka)


vladivojna


Frýdek-Místek letos slaví 750 let, nemůžu tedy ani začít jinak – jaký je Váš vztah k tomuto městu?


Můj vztah k Frýdku Místku je takový schizofrenní. Na jednu stranu ho mám ráda, protože tady bydlí babička, na druhou stranu ho nesnáším, protože ho komunisti, co se architektury týče, zmršili. A taky tou magistrálou, která ho překrojila. Ale je to kousek do hor, to zas jo!

Vaše umělecké začátky se ovšem odehrávaly v Ostravě. Měla jste divokou pubertu?


No jéjej, to víte, že měla. Mamka to se mnou měla velmi těžké. Už od čtrnácti jsem se stýkala s umělci po hospodách, s punkáčema jsem zpívala po sklepech a vernisážích. Pubertu mám prostě spojenou s tvorbou a neustálou revoltou proti všemu a všem, akorát jsem si k tomu všemu hrála pod postelí s vojáčkama.

Zažila jste vznik prvních ostravských punkových klubů. Jak s odstupem času vzpomínáte na Rokli, Depo či Sklep?


Já jsem byla ještě hodně malá, když se chodilo do Sklepa. Zažila jsem však zlatou éru Černého pavouka, taky jsem chodila do Krokodýlího ocasu, Hudebního bazaru a TnT. Černý pavouk byl moje srdcovka. Tam jsem ve čtrnácti poprvé četla veřejně svoje básně. Pamatuji si, že tam seděl opilý Vladimír Skrepl, po čtení za mnou přišel, dřepnul si a mňoukal jako kocourek. Úplně jsem zčervenala. Taky jsem tam měla svou první společnou výstavu se spolužáky, kurátor byl Aleš Hudeček a já jsem svůj obraz těsně před vernisáží rozmlátila kladívkem, protože mi přišel málo výrazný.

Éra kapely Banana, ve které jste vystupovala, je charakteristická specifickým jazykem vladivojštinou. Používáte ho ještě?


Už dávno zpívám česky. Pro mě už je text místy víc než hudba.

Ve Frýdku-Místku vystoupíte s Terezií Kovalovou a Alešem Bajgerem. Jakým způsobem vás osud svedl dohromady?


Aleše jsem poznala v osmnácti v Mirroru. Když tam vešel, žvýkal žvýkačku, měl křiváka, účes jak David Hasselhof a objednal si colu. Já měla v sobě už půl litra slivovice a chtěla mu dát pěstí. Nakonec mě vytáhnul z hospody za límec a postupně mě přesměroval od sebedestrukce k pořádné a vytrvalé práci. S Terezií spolupracuju od jejích šestnácti, přivedl ji Aleš.

Pracovaly jsme spolu tak, že ráno ke mně přišla, hrály jsme a jamovaly, pak jsem uvařila nudle s nivou a kukuřicí, zase jsme hrály a jamovaly, pak jsem otevřela láhev vína a koukaly jsme na Twin Peaks. Pak přišel Aleš a jamování pokračovalo. Myslím si, že to, co je mezi námi třemi, je opravdu výjimečné a já si toho velmi cením.

Děsí mě, jak velebíme chladný rozum


Rozhovor s Kittchenem, který doprovodí 6. dubna ve Stounu Vladivojnu La Chiu.  


kittchen


Melodické folkové písničky působí k černé kukle, kterou máte během koncertů, poněkud kontrastně. Byl to umělecký záměr?


U Kittchena se o nějakém záměru moc nedá mluvit. Všechno to vznikalo překotně a intuitivně, většinou jsem až zpětně koukal, co mi to roste pod rukama. Napřed vznikly písničky, v podstatě během testování možností hudebního programu Garageband. Pak mě napadlo vystavit hudbu anonymně na internet, což vedlo k tomu, že jsem si na koncerty začal brát masku. A než jsem se pořádně rozkoukal, byla ta komiksová postava na světě. A přemýšlet, jestli to je nebo není v rozporu s hudbou, na to už bylo pozdě.

Na svém facebooku se označujete za alternativního hudebníka, zatímco Vladivojna, s níž ve Frýdku-Místku budete vystupovat, toto přízvisko naopak příliš nemusí. Co pro vás znamená alternativa?


S Vojnou jsem se ještě o alternativě nebavil, ale chápu, že se nad tou nálepkou dá ohrnovat nos. Jako ostatně nad všema podobnejma nálepkama. Já ten termín beru jako zjednodušený označení pro hudbu, která je příliš osobní, divná, naštvaná, praštěná, smutná nebo ujetá, aby byla zařazená do playlistu běžné komerční rozhlasové stanice. Například.
Programově se ale o alternativu nesnažím. Vlastně naopak. Posledních pár let se snažím dělat písničky tak, jak bych si je přál v rádiu slyšet. Nebo pouštět.

Vaše videoklipy jsou plné vizuálně nádherných, ale často apokalyptických výjevů. Vidíte budoucnost pesimisticky?


Jsem spíš optimista. I když je to občas docela těžký. Děsí mě, jaký nenávisti k neznámýmu jsme schopný. Jak jsme ochotný veřejně říkat věci, za který bychom se třeba ještě před patnácti lety styděli. Jak jsme pyšný na to, že uvažujeme striktně ekonomicky, jak velebíme chladnej rozum. A jak zesměšňujeme emocionalitu, upřímnost a soucit. To je fakt strašidelný.
No a řekl bych, že moje touha po kráse a klidu radosti, a zároveň tenhle druh obav, dost zásadně ovlivňujou hudbu a videoklipy, které dělám já. A lidi kolem mě.

Vaši píseň Sudety si vzala na paškál právě Vladivojna a oblékla ji do rockového kabátu. Máte i vy v repertoáru nějaký povedený cover?


Vlastně nemám. Jednou za čas zahraju na nějakém koncertě svoji verzi písničky někoho jiného… ale je to většinou proto, že se v tu chvíli konkrétně hodí. A musím se ji naučit. Nejsem ten flexibilní typ, co sedne, vytáhne kytaru a sedm hodin hraje od Nedvědů přes Suchýho až po Rammstein. Jsem rád, že si dokážu zapamatovat a dobře zahrát ty, co jsem složil já. Je ale fakt, že na společné hraní s Vojnou bych si nějakou její písničku připravit mohl. Tak uvidíme.  

Rozhovory připravil Filip Šimeček


Zpět

 

Aktuality



Archív aktualit


říjen 2017

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

750 let FRÝDKU≈MÍSTKU

750-banner-396x180




Předplatné

predplatne

Předplatné


Newsletter



Facebook

KulturaFM

https://www.facebook.com/pages/KulturaFM/145149685496801

rss  RSS