MALÉ DIVADLO KJÓGENU rozhovor

S tradiční japonskou fraškou jsme jediní v Evropě


Rozhovor s Tomášem Pavčíkem z Malého divadla Kjógenu, který v rámci Odpoutané scény představí tradiční minimalistické japonské divadlo.  



bosi 1



„Japonský kjógen představuje komickou divadelní formu, která dosáhla svého rozkvětu v polovině 14. století a v nepřerušené tradici je provozována dodnes,“ říkají Vaše webové stránky. Jakými dalšími podstatnými rysy se kjógen v kontextu divadla vyznačuje?


Jde především o divadlo stylizované, užívající minimalistické jevištní prostředky. Kjógen znamená v překladu „bláznivá slova“ a jde o jednoduchou anekdotu, převyprávěnou svižným dialogem a na první pohled zvláštní hereckou akcí. Hlavním tvůrcem je tu vždy herec, jehož partnerem je především divák a timing (načasování situace). Do jisté míry bychom mohli najít velmi podobné principy v italské komedii dell´arte, grotesce, pantomimě apod. Jde o kongeniální divadelní řešení banálních situací. V kjógenu vlastně nejde o to „co se děje“, ale „jak se to děje“, a to je na téhle japonské komedii úžasné.

Existují nějaké paralely mezi středověkým divadlem v Japonsku a, dejme tomu, satirické středověké frašky na území dnešního Česka? Ocenili by Japonci českého Mastičkáře či Píseň veselé chudiny?


Našli bychom mnoho podobného. Obecné srovnání frašky evropské je nasnadě, i když japonská fraška je do jisté míry jemnější (byla uváděna jako mezihra vážných her divadla nó, především pro publikum šlechty a samurajů) a zároveň stará evropská fraška až na výjimky nepřináší postavy šlechticů a duchovních.

Srovnání s Mastičkářem je složitější. Mastičkář je původně součást liturgického divadla, z něhož se vydělily scény s komickým potenciálem, aby se mohly na tržištích stát samostatnými jarmarečními výstupy, sledující v prvé řadě komediálnost a lidového diváka. Komika je to poměrně drsná, např. v Drkolenském zlomku je velké množství vulgarit, sexuálních a fekálních témat, jež v kjógenu nenajdeme. Kjógen je zkrátka ve výběru témat kultivovanější a souvisí to právě s divákem, kterému byl původně určen, ale i při jakých příležitostech se hrál.

Je třeba ale zmínit zajímavou spojnici mezi středověkou evropskou fraškou a kjógenem. V 50. a 60. letech 20. století došlo v Japonsku k výraznému útlumu všeho tradičního. Velmi silně se to dotklo i kjógenářských rodů. Ti začali hledat inspiraci v euro-americkém divadle - např. experimentátoři divadla nó hledali pro svoji formu inspiraci v řecké tragédii, tvůrci komedií hledali témata a inspiraci ve starých evropských fraškách a komediích. Našli tak starofrancouzskou frašku Le Farce du Cuvier (Fraška o kádi; anonym, 2. pol. 15. stol.), kterou původně přepracovali pro divadlo kabuki, později r. 1952 pro divadlo kjógen. Od té doby je tato komedie stále na repertoáru žánru kjógen.

Existují ještě nějaká další česká divadla, která takto zpracovávají kjógen?


Pokud budeme mluvit o stabilním uvádění téhle tradiční frašky, Divadlo kjógen je jediným souborem v Evropě, který se tímto žánrem zabývá. Existují ale různé jednorázové projekty, které využívají inscenačního principu žánru kjógen (např. Divadlo Líšeň: Jezevec na borovici), nebo se inspirují oním specifickým typem stylizovaného pohybu (např. Liška Bystrouška v režii J. A. Pitínského, realizovaná před lety ve Slováckém divadle; choreografii ve stylu kjógen realizoval dlouholetý člen našeho divadla Igor Dostálek).

Jak vlastně na adaptace tradičního japonského divadla reagovali samotní Japonci?


Japonci jsou obecně velmi tolerantní a vlastně nadšení, pokud se někdo snaží jejich kulturou inspirovat. Je to logické. Samotné současné japonské divadlo neznamená jen produkci tradičních žánrů, ale v módě je vše, co je módní i v Evropě a Americe, tzn. muzikály, balety, opera, různé performance atp. Nicméně musíme odlišit adaptace a práci s žánrem podle pravidel. Můžete vzít jakýkoliv divadelní žánr a adaptovat ho. Nebo zkrátka tento žánr děláte podle pravidel. My jsme se rozhodli s kjógenem pracovat tak, jak byl vymyšlen a cca 600 let krystalizoval. Máme za to, že pokud tenhle typ komedie děláme dle návodu našich učitelů z Japonska, český divák si ho užije, jak má.

Reakce japonského diváka jsou různé – od překvapení až po velké uznání. Někteří Japonci nechápou, jak dokážeme tak obtížný druh komedie převést do jiného kulturního kontextu a jak může tak dokonale fungovat. Je to jednoduché: nepřekážet mu.

Na Odpoutané scéně ve Frýdku-Místku představíte hru Horský asketa zlodějem tomelů. O čem to bude?


Jde o jednoduchou zápletku. Horský asketa, kterých se ve starém Japonsku pohybovalo velké množství a kteří byli známí svými exorcistickými schopnostmi, dostane na svých cestách hlad, vleze do sadu a začne jíst tomely. Je však překvapen sadařem, který jde právě na obhlídku svého pozemku, a marně se snaží ukrýt v koruně stromu. Sadař tak využívá mnichovy prekérní situace k vlastnímu pobavení. Zajímavý je především fakt, že v kjógenu bývají často horští mnichové zobrazováni jako neumětelové a podvodníčci. Souvisí to z historickým kontextem – ve starém Japonsku se mohli Jamabušiové pohybovat svobodně, čehož využívali různí lapkové a podvodníci pro své nekalé úmysly.

Ve Frýdku-Místku však zahrajeme ještě jednu hru a tou je Bóšibari – Připoutaný k tyči. Typický opilecký kjógen, v němž si sluhové dokážou v nepřítomnosti svého pána užít krásný čas ve společnosti saké, ať už se tomu jejich chlebodárce snaží předejít všemožnými prostředky, třeba i tak, že oba sluhy sváže.


Zpět

 



Předplatné

predplatne

Předplatné


Newsletter



Facebook

KulturaFM

https://www.facebook.com/pages/KulturaFM/145149685496801

rss  RSS