Pianista LADISLAV KOKESCH si s námi popovídal o hudebně-poetickém komponovaném pořadu z umělecké dílny básnířky RADANY ŠATÁNKOVÉ – Jiří Suchý | Kainar Blues, který se koná ve velkém sále Národního domu již tento pátek 24. 6. 2022 od 18 hodin. Vstup na akci je zdarma a pořádáme jej ve spolupráci se spolkem Krasomil, z.s. za podpory statutárního města Frýdek-Místek. Začněme otázkou, jakým způsobem byl komponován tento pořad a na co se diváci mohou těšit? Kompozice pořadu spočívala, jako vždy během naší spolupráce, na bedrech básnířky Radanky Šatánkové. V tomto má Radanka již zkušeností tolik, jako málokdo. Opět se tedy divák může pokochat krásou slova a rozmanitostí myšlenek během přednesu básní těchto velikánů. Tito mistři pera, jimž je pořad zasvěcen, jsou ovšem úzce spjati s hudbou, jak je jistě všem známo, a tudíž dojde na více hudebních čísel, a to nejen v podání sólového klavíru, ale i zpěvu. Zde jsem tedy do kompozice pořadu promluvil i já. :) Má pořad také nějakou spojitost s letošním rokem? Proč si tyto dva pány připomenout právě nyní? U obou pánů máme s Radankou menší  restík, neb v roce 2021 bylo výročí padesáti let od úmrtí pana Kainara, pan Suchý oslavil 90 let. Bohužel v roce 2021 nám situace neumožnila akci uskutečnit, a tak jsme se tedy v roce 2022 rozhodli svůj dluh vůči nim i publiku splatit. Bývá zvykem vždy oslavovat významná výročí osobností a i naše tvorba v tomto není výjimkou. Ale když tak nad tím přemýšlím, literární tvorba Jiřího Suchého a Josefa Kainara by se mohla připomínat možná i každý den, neb jistě patří k tomu nejlepšímu, co bylo v naší zemi stvořeno a co přetrvá věky věků. No vlastně u klavíru si to doma připomínám denně. Můžeme si říci něco o propojení pánů Kainara a Suchého? Pokud je mi známo, oba se velice respektovali – Jiří Suchý uvádí pana Kainara vždy jako jednoho z básníků, který jej ovlivnil nejvíce. Existuje mnoho nahrávek, kde pan Suchý zpívá písně s texty pana Kainara a v jeho vlastní tvorbě lze jistě najít podobnou hravost slov, veselost, ale i stejné hluboké zamyšlení nad životem všedním i nevšedním. Nedávno jsem zhlédl pořad Zadáno pro Semafor – Květiny básně zdobí přítomnost, kde se oba básníci potkali u jednoho stolu a společně předvedli Kainarovo Bombardovací blues kombinací recitace a zpěvu (pan Kainar dokonce scatuje) a byl to pro mě jeden z nejkrásnějších zážitků poslední doby. Z tohoto pořadu pochází i fotka na krásném plakátu k našemu pořadu a i z ní dle mého čiší nepopsatelná atmosféra, která mne vždy pohltí při poslechu jejich tvorby. Co všechno vzniklo ve společné režii? Pokud myslíte mě a Radanku, tak společně jsme se spolkem Krasomil a spoustou dobrých přátel již udělali tolik krásných pořadů, že bych je snad všechny ani nedokázal vyjmenovat a nerad bych některý pořad urazil tím, že bych jej opomenul.  U spolupráce pánů Kainara a Suchého je pro mě osobně nejkrásnější spousta krásných písní s texty pana Kainara, které pan Suchý interpretoval a které stále interpretuje s úžasnou lehkostí i přes svůj již požehnaný věk. Doufám, že je bude ještě zpívat velmi dlouho a rozdávat tak kolem sebe k radosti všech úsměv a moudrou životní filozofii. Děkujeme za rozhovor a budeme se těšit v pátek večer ve velkém sále Národního domu na nevšední umělecký zážitek! Michaela Kocourková, Lenka Vašková

Komorní koncert "Barokní perly", který se uskuteční v úterý 21. června od 19.00 v secesním sále ZUŠ Frýdek-Místek, představí výběr nejznámějších barokních skladeb v osobitém podání dvou uznávaných virtuozek.  Violistka Kristina Fialová je odbornou kritikou oceňována především za dokonalou techniku, ohnivý temperament a sofistikované hudební cítění. Michaela Káčerková se soustavně věnuje sólové koncertní činnosti, vystupuje pravidelně na koncertech a festivalech v České republice i v zahraničí, ve vlasti spolupracuje také s mnoha sólisty, orchestry a barokními ansámbly. Její repertoár zahrnuje hudbu všech stylových období od renesance až po současnou tvorbu. Důležitým základním kamenem jejího repertoáru je česká varhanní tvorba. Zařadila se k výrazným osobnostem české hudební scény. Od června 2021 působí jako ředitelka Karlovarského symfonického orchestru.

Společnou hudební cestou se bratři Marek, Kryštof a David Ebenové vydali před více než třiceti lety a jejich písně mají stále co říct i díky dvornímu textaři Marku Ebenovi, který je vždy nechává „uzrát“. Na koncertě ve Frýdku-Místku, který se koná 9. června v Kině Petra Bezruče, zazní průřez jejich dosavadní tvorby. Přečtěte si rozhovor s Markem Ebenem, který v jednom ze svých rozhovorů přirovnává kapelu k hladovému zvířeti: Jak vzpomínáte na začátky kapely?Ono to vzniklo tak nějak organicky. Já jsem vždycky toužil po tom, mít kapelu. Začal jsem u Jirky Hoška v kapele Wyjou, jako pianista. A jsem Jirkovi vděčný, protože dost pochybuju, že bych bez téhle průpravy měl odvahu začít něco vlastního. Pak jsem měl takový mezistupeň, kapelu, kde už hrál Kryštof, zkusili jsme některé moje věci, ale bylo nás moc a organizačně to bylo obtížné. Tak jsme si řekli, že to musíme zjednodušit a začali jsme hrát jen v triu. Nakolik vaše začátky ovlivnil váš otec, skladatel Petr Eben?Určitě tím, že nám nebral kuráž. Nevím, jak dalece se mu moje písničky líbily, ale řekl bych, že byl rád, že se v rodině vůbec hraje. On byl vždycky nesmírně tolerantní. Byli jste v dětství všichni vedeni k hudbě? Ano, ale jen do té míry, abychom jednou rodičům neřekli – proč jste nás nedali na piano, teď by se nám to hodilo. Takže hudební vzdělání ano, ale snaha vychovat z dětí koncertní umělce určitě ne. Což byla klika, znám celou řadu dětí z hudebních rodin, kterým ambiciozní rodiče znechutili muziku na dlouhá léta. Měli jste někdy chuť s kapelou skoncovat?Když přišel listopad 89, vyprázdnila se hlediště divadel i koncertní sály, protože se lidi přirozeně zajímali o jiné věci. A nám se zdálo, že ta folková vlna už se trochu převalila a že by neškodilo dát si pauzu a počkat, jak se život vyvine. Nakonec pauza trvala 12 let, ale uteklo to jako nic. Na jaké období z celého více než třicetiletého fungování vaší kapely nejraději vzpomínáte?Z té staré doby určitě na první Porty, kde jsme hráli v triu. To byl takový závan svobody a lidi byli nadšení, že slyší trochu jinou muziku. A taky se objevila spousta nových lidí, na Portě jsem slyšel poprvé Karla Plíhala, Jarka Nohavicu, Nerez, Slávka Janouška, to byla nesmírně silná generace. A pokud jde o tu sestavu, ve které hrajeme teď, tedy s Pavlem Skálou, Jirkou Veselým, Jirkou Zelenkou a Jaromírem Honzákem, to je pro nás velké potěšení. Vlastně jsem nečekal, že by s námi chtěli koncertovat, točili jsme desku a kluci z Etc. navrhli, že když už jsme to nazkoušeli, mohli bychom si to zahrát i naživo. To byla nabídka, která se neodmítá. Jste bratři, což musí přinášet v koncertování a hraní mnohé výhody, ale nepochybně také nevýhody - dokážete je popsat?Nedokážu. Ale určitě nějaké budou, i když nám to přijde úplně normální, víte, my se známe už opravdu dlouho. V roce 2014 vyšlo aktuální album Čas holin. Jak dlouho jste ji připravovali? U nás to je tak, že materiál vzniká průběžně. Kapela je takové hladové zvíře, které potřebuje potravu, když hrajete stejný repertoár, začne to muzikanty dřív nebo později nudit. Takže se snažím tu a tam nosit nějaké nové písničky a když jich je dost, jdeme do studia. Ale píšu pomalu, proto ty pauzy. Písně na poslední album jste napsal v průběhu šesti let, které uběhly mezi předchozím albem a tím aktuálním, nebo je většina spíše z poslední doby?Z poslední doby jsou vždy tak dvě a ty vycházejí z hrůzy, že už se blíží nahrávání a my nemáme dost materiálu. Tlak a strach poté uvolní kreativitu a něco se ještě dopíše. Řekl byste tedy, že pod tlakem se vám pracuje lépe?Nevím, jestli lépe, spíše rychleji. Někdy se vám podaří udělat z donucení dobrou věc, ale někdy také ne - bohužel to neplatí obecně. Kdyby ano, tak šest let nic nedělám a za poslední tři měsíce napíšu celou desku plnou báječných písní. Na desce Čas holin jste spolupracovali se zvukařem Phillem Brownem, který dělal například s Led Zeppelin nebo Jimim Hendrixem. Jak jste se k takové spolupráci dostali?Phill přijel točit nějakou kapelu do studia Sono v Nouzově. Odtamtud mi volali, jestli bych ho nechtěl jako hosta do pořadu Na plovárně – samozřejmě jsem chtěl. Takže jsme vyjeli se štábem a natočili jsme to v Sonu. Uběhl čas a my zatím nahrávali desku. Když byla hotová, začali jsme uvažovat, kdo by ji měl míchat. A kluci navrhovali, že by to možná mohl zkusit někdo, kdo naši kapelu vůbec nezná. Řekl jsem si, co kdybychom oslovili právě  Philla Browna, protože působil velmi pohodově a sympaticky. Navíc jsem měl pocit, že snad ani není možné, aby tak vyrovnaný člověk, navíc s takovým portfoliem, neodvedl dobrou práci. Hlavně také chcete dělat s někým, kdo bude v klidu, abyste nevzpomínali na každou hádku ohledně změny v mixu – a že někteří zvukaři dovedou být paličatí. Neměli jsme však ponětí, jestli na Philla vůbec dosáhneme a jestli by měl chuť s námi spolupracovat. K našemu překvapení a potěšení nám na to kývnul. Jak spolupráce probíhala?První dva dny jsme byli s naším producentem Pavlem Skálou ve studiu a bylo nám trapné, abychom Phillovi nějak moc lezli do režie. Nechali jsme ho tedy v klidu pracovat. Vždy po čase přišel a řekl, ať si jdeme poslechnout výsledek – my si ho poslechli a on se nás zeptal, jak se nám líbí. S Pavlem jsme se na sebe podívali a řekli, že je to výborné. A tak šel pokračovat v práci. Při druhé věci se to úplně identicky opakovalo. Když jsme vylezli ven, říkali jsme si, že bychom mu k tomu příště asi měli dát nějakou zpětnou vazbu. Když tedy dodělal třetí píseň, zase jsme vlezli do režie a Pavel říká, že by to možná chtělo trochu přidat basy. Phill odpověděl „sure“, což byla odpověď, kterou aplikoval na jakoukoliv připomínku, kterou jsme měli. Tak přidal basy, my jsme si píseň poslechli znovu a řekli mu, ať to dá zase pryč. Alba kapely Bratři Ebenové do dnešních dní vydali celkem 5 alb. Jedná se o Malé písně do tmy (1984), Tichá domácnost (1995), Já na tom dělám (2002), Chlebíčky (2008) a Čas holin (2014). Více na www.kulturafm.cz