Máte rádi tanec v rytmu latiny? Chcete získat základy tanců jako je chacha, samba, jive? V Národním domě jsme od ledna spustili kurz - LATIN DANCE SÓLO - a pro velký zájem nyní přidáváme další pokračování kurzů, pro začátečníky i pro pokročilé. Oba kurzy jsou již v prodeji, zahájení lekcí je 7. dubna. Podrobnosti najdete na webu v sekci KURZY. Latin dance sólo - začátečníci | Petr PolákLatin dance sólo - pokročilí | Petr Polák Těšíme se vás!

Projekt „Společně My“ je přeshraniční iniciativa, realizovaná v rámci evropského programu Interreg, zaměřená na propojení české a polské umělecké komunity skrze fotografii. Projekt zahrnuje čtyři víkendové tvůrčí pobyty a dva fotografické výlety v Bielsku-Białé a Frýdku-Místku pro účastníky vybrané na základě mezinárodního open callu, od února do července 2025. Výsledkem budou veřejné multimediální prezentace v obou lokacích a společný fotografický katalog, který dokumentuje nejen krajinu a kulturu regionu, ale i samotný průběh projektu. Cílem projektu je posílení přeshraniční spolupráce a podpora regionální identity prostřednictvím sdílení tvůrčího procesu. Organizátorem je Nadace Centrum Fotografie ve spolupráci s Galerií FM, Národní Dům, Frýdek-Místek, p.o. Fotografie vzniklé v rámci „Společně My“ budou součástí XI. FotoArtFestivalu pořádaného FCE v Bielsku-Białé během října 2025. První setkání v rámci česko-polské fotografické integrace – „Společně My” – se uskutečnilo ve dnech 28. února až 2. března 2025 v polských Beskydech „Chata Pod Laskiem w Soblówce“, diskutovali jsme nad fotografiemi a pořizovali snímky okolní krajiny. Děkujeme všem za účast, bylo to krásné! Srdečně Vás zveme na druhý tvůrčí plenér, který se uskuteční ve dnech 28. – 30. března 2025 na chatě Švarná Hanka na Gruni. Na plenéru se sejde 12 fotografů z Česka a 12 z Polska. Náklady na účast na plenéru, ubytování a stravování jsou hrazeny z grantu Interreg. Prosíme o potvrzení účasti do 13. března 2025, o pořadí přihlášek rozhoduje jejich časová posloupnost. Z fotografií pořízených během česko-polských plenérových setkání, vznikne souhrnný katalog a multimediální prezentace, která bude vystavena v Bielsku-Bílé (Pl) a ve Frýdku-Místku (ČR). Čekají nás ještě dva další plenéry – podrobnosti později!

Písničkář a také karikaturista Mirek Kemel dokáže přinášet příběhy s téměř terapeutickým přesahem. Na pódiu těží z podpory vynikajících muzikantů, kteří – opřeni o základ jemnějšího folk-rocku – dokáží překračovat hranice žánrů. Do Frýdku-Místku /21. 3. 2025, Nová scéna Vlast/ zavítá s čerstvou deskou Mordyjé, kterou vydal loni na podzim. Více o ní i o sobě odkrývá v rozhovoru pro Kultura FM. Album Mordyjé obsahuje vedle čerstvých novinek i starší kusy v nové podobě. Vznikalo s lehkostí?  Deska Mordyjé vznikala s radostí. Některé písničky vždy vznikají s větší lehkostí než jiné. Celkově k psaní písniček potřebuji klid a pohodu. Při psaní se netrápím, když to nejde, odložím to na jindy. Naučil jsem se nespěchat. Co si představit pod slovem Mordyjé, které tvoří název hlavní písně a zároveň i celé desky?  Mordyjé má více významů. Pro mě je zakletím, výrazem vzdoru. Že jsou chvíle, kdy je důležité nesložit ruce do klína, ale postavit se osudu a bojovat. Co vás vede k tomu se vracet k některým starším písním? Rád se vracím ke starším textům, které mi připadají nosné a ke kterým jsem kdysi složil muziku, která mi už dnes připadá třeba příliš jednoduchá. Skládal jsem dříve na akordeon a protože jsem na něj moc neuměl, šil jsem si písničky na tělo tak, abych je dokázal zahrát. Myslím, že jsem už všechny starší písničky, kde mi bylo líto, z mého pohledu, dobrého textu, tímto způsobem zpracoval a tím jsem to uzavřel. Od teď už budu skládat jen nové věci. Deska je také nominována na Cenu Anděl v kategorii folk. Potěšilo vás to? CD Mordyjé je v širší nominaci na Anděla. Samozřejmě z toho mám radost. Ale zůstávám při zemi. Letos je konkurence velmi silná. Jaká hudba vás inspiruje? Mám několik svých oblíbenců, ale je fakt, že moc muziku neposlouchám. Od mládí jsem měl rád Roberta Křesťana, Vaška Koubka, Vladimíra Mišíka, Ivana Hlase, Krausberry… Jak dlouho vlastně trvá vaše hudební kariéra? Dá se říci, že je to jakási kompenzace – k tvorbě karikatur, další oblasti, které se věnujete? Nebo zde dochází k prolínání? Muzice i kreslení jsem se začal věnovat na gymplu. Karikaturou jsem se začal živit celkem dávno, v roce 1990, koncertovat až zhruba před 15 lety. Obě profese mám rád, u jedné odpočívám od druhé. Ještě do nedávna jsem je od sebe striktně odděloval. Dnes na koncertech někdy vyprávím své kreslené vtipy. Jaké osobnosti si berete nejčastěji na „paškál“? A jsou takové, na které se nedá udělat karikatura? Jsem deníkový karikaturista, takže reaguji na aktuální dění ve společnosti a od toho se také odvíjí, koho karikuji. Nejčastěji naše čelní politické představitele. Špatně se kreslí mladé hezké tváře bez výrazných rysů.  Jaké vtipy vás osobně pobaví? Mám rád chytré vtipy s obecným přesahem, ale i aktuality, které za nějaký čas už nikdo nepochopí. K deníku to patří, je to taková kronika všedního dne. Některé skutky a události naši potomci už nikdy nepochopí. Byl jste ve škole spíše typem baviče nebo jste si spíše psal/kreslil „do šuplíku“? Býval jsem spíše bavičem. Rád jsem lidi bavil. Ale jinak jsem introvertem, zalezlým ve své ulitě. Kdo tvoří gró současné kapely, se kterou přijedete do Frýdku-Místku? Budete mít i nějaké hosty? Základem naší kapely je kvartet ve složení Vlastimil Konopiský (kytary),Tomáš Görtler (akordeon, klávesy), Petr Mikeš (kontrabas) a do Frýdku Místku přijede i jeden z našich dvou alternujících bubeníků, skvělý Martin Novák z Druhé trávy. Lenka Vašková

Divadelní a filmový herec Tomáš Hanák se tentokrát publiku představuje v roli cykloturisty po legendárním ostrově Kuba. S její atmosférou, místní kulturou, hudbou, a také zajímavostmi z místního života nás seznámí v poutavé besedě v rámci FESTIVALU CYKLOCESTOVÁNÍ /1. března 2025 Nová scéna Vlast/. Proč si pro svou cestu vybral právě Kubu, jaká je každodenní realita v zemi a co to znamená pro turistu lačného objevování, poodhaluje v rozhovoru pro Kultura FM.  Co pro vás znamená cestování na/s kolem? Vyzkoušel jsem si už vandr pěšky a stopem středním Tureckem, na rozvrzané slaboučké motorce jsem Ho-Či-Minovou stezkou projel Vietnam… Kolo je obrovská svoboda, jakákoli pěšinka je dostupná, neděláte rambajz; je to vlastně takový jednostopý kůň. A navíc si zpevňujete figuru a stáváte se krásnějším. Proč jste si vybral Kubu? Kolik času jste celkově v zemi strávil? Dva měsíce v sedle. Ale žil jsem tam dva roky už v útlém dětství, táta strojař pomáhal zachraňovat fabriku, kterou Fidel Američanům ukrad´...pardon, znárodnil. Už tehdy jsem si ostrov samozřejmě zamiloval, ale i Kubánce a španělštinu. Pozor - znalost alespoň základních frází je na Kubě po čertech důležitá – pokud tedy míníte opustit hranice svého hotelového rezortu na Varaderu. Mimochodem, sami Kubánci říkají Varaderu „planeta Varadero“, protože život mimo turistická centra je zoufalý – a turista by je ideálně neměl nikdy spatřit. Přesto, jaká místa vám učarovala a proč? Těžko říct. Mám rád místa, kde nepotkám turisty, normální život, periferie, vesnice, pustiny. Havana je magický přelud – ale i díky tomu, že tam najdete bortící se paláce, slumy, bídu – Kuba bývala jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky; dneska je druhou nejchudší – po Haiti. Ale předpokládám, že si v Havaně, třeba na bulváru Prado, můžete koupit i nějakou pěkňoučkou Vuittonovu kabelku. Nejraději jsem se motal po východě Kuby, provincii Oriente, Holguin, Mayarí, Queto, Baracoa – ale nejradši jsem se vždycky vracel do městečka Gibara na severu. Zničené hurikánem, ale atmosférou naprosto unikátní, důvěrné, poetické, přátelské, neprosto neturistické. V kontrastu s krásnými plážemi a turistickými letovisky se země aktuálně potýká s opakovanou hospodářskou krizí. Jak moc to ovlivňuje služby pro turisty? Black-outy - včetně celodenních - se v poslední době staly běžnou realitou. Nejde proud, není nafta, ani benzín. Samozřejmě, projíždět se temným, neosvětleným městem má svůj prapodivný půvab, ale Kubánci v tom žijí denně. Nejde proud, takže nebude kafe, nebude jak uvařit, mrazáky vytečou, pivo bude teplé – ale možná vůbec nebude, protože není nafta do náklaďáku, který by pivo přivezl. Anebo mouku. To samé s balenou vodou – musel jsem mít speciální flašku s filtrem. Mizerie. A turistů logicky rychle ubývá – a Kuba jiné zdroje příjmů prakticky nemá, ještě snad nikl, kobalt. Počítají zde vůbec s nějakým servisem pro cyklisty (cizince)? Fungují zde půjčovny? V Havaně nebo Santiagu nějakou půjčovnu najdete, ale nebude levná a kola nebudou slavná. Nemlich to samé ostatně s půjčením auta. Silnice jsou většinou prachbídné, často pekelné.  Ale Kubánci mají kola, dost často padesát let staré „Ukrajiny“ – a když není benzín, je kolo záchranou, pracovním prostředkem. Takže kolo vám tam opraví skoro v každé vsi, sice mnohdy trochu kutilským způsobem, ale opraví. Nouze je naučila housti – a ve vynalézavosti a improvizaci hrají Kubánci fakt světovou ligu! Podle čeho jste vybíral trasu? Mají zde vůbec nějakou síť cyklostezek? Pokud tam nějaká cyklostezka je, tak já ji teda neviděl. Možná je v plánu na 22. století. Jede se po „normálních“ silnicích – výhodou je, že aut jezdí pramálo. Nevýhodou je, že volské nebo koňské povozy a káry za sebou nechávají tzv. koblížky, respektive výtrusy, které pak déšť rozmáčí – no a Hanák si samosebou sebou nevzal blatníky... Během cesty jste měl možnost setkání s místními v jejich běžném životě. Jaké pocity to ve vás zanechalo? Kubánci jsou směsí Španělů a černých otroků z Afriky. Takže tam uvidíte nekonečně moc podob, tváří, barev očí, figur, šíjí, boků, lýtek, stehen...triumf pestrosti a rozmanitosti. Rádi by se bavili, smáli – mám spoustu veselých a srdečných vzpomínek! - tancovali, hráli s dětmi, četli, vzdělávali se… Jenže každodenní realita je prostě beznadějná. Propaganda funguje až děsivě. Cenzura internetu jakbysmet – ten ale funguje jen málokde. Vlastně se mi tam už ani nechce vracet: taková země, takoví lidé – a taková tragédie, taková emigrace, takové zoufalství. Mierda! A jaká je všeobecně nálada v zemi v čele s aktuálním prezidentem Miguelem Díaz-Canelem Bermúdezem? Vždycky, když Miguel mluví v televizi – teda pokud jde proud – tak sedí u počítače, aby to vypadalo moderně a dynamicky. Prdlajz. Nic se nehýbe, nevyvíjí, nezlepšuje, nezjednodušuje. A strana a vláda mají strach. Poslední peníze se strkají do silových složek. Bojí se, že přijdou o pozice a výhody, o kdysi zabrané krásné domy, o možnost mít auto. Korupce a systém protislužeb funguje. Kuba je učebnicovou ukázkou cesty do pekel ve jménu pracujícího lidu. Štafetu přebírá Venezuela. Za Obamy svitla naděje, ale byl to jen záblesk. Uvidíme, co Donald. Třeba se na Kubu vrátí McDonald´s? Nikdo neví. Návrat „amerického“ kapitalismu není samozřejmě nejroztomilejší představou – ale prostituce tam stejně radostně kvete. A byla by práce! A mámy by alespoň měly z čeho upéct dětem buchtu. A koupit dobré tenisky. A řemeslníci by si mohli koupit barvu, kterou potřebují – ne tu, která zrovna zázrakem do krámu dorazila...pravděpodobně rudá. Patria o muerte – venceremos.! Vlast nebo smrt – zvítězíme! Mnozí Kubánci vám šeptem prozradí: tak to snad už radši tu smrt. Fidelových ideálů se nenajíte, navíc už stejně dávno ztratily chuť a lákavost. Mierda. Jistě jste měl možnost nahlédnout i do místní kultury. Dotklo se vás, co by profesionála, něco konkrétního? Moc ne. Kytarista v Havaně vám na Malecónu za pár euro zahraje něco od Buena Vista Social Club. V nějakých drahých barech možná zahrají dobří muzikanti Guantanameru. V přímořském Manzanillu jsem jednou zaslechl – uprostřed ponurých ulic – až snový latino-jazz. Myslel jsem, že si někdo pouští z cédéčka špičkovou muziku z nějakého festivalu – houbeless, ve vybydlené místnosti bylo šest muzikantů a stará dřímající šedivá zpěvačka. Hráli pro sebe, ale jak! Málem jsem upad´ úžasem. Občas nějaká galerie s obrazy spíš pro turisty – i v kultuře samozřejmě platí podmínka loajality s režimem. Většina těch opravdu dobrých umělců je už dávno v Miami, v Texasu, v New Yorku. A mají místní povědomí o české kultuře? Nějaký starý profesor možná. Možná někdo propašoval z Mexika Kunderu. Jednou jsem se zastavil ve vesnické škole u cesty, široko daleko nic. Černý učitel a vyjevené děti k zulíbání v bělostných uniformičkách. Abych zjednodušil komunikaci, řekl jsem, že žiji v Československu. S údivem mě opravil – ale vždyť jste se přece se Slovenskem rozvedli…? Prý ho dějiny Evropy zajímají – „...a třeba ten váš Maestro Juan ´us...“ – písmeno „H“ se ve španělštině nevyslovuje. Maestro Juan Hus. Málem jsem upad´ podruhé. Jakou stopu zanechal na Kubě Tomáš Hanák?  Stopy smyl déšť. Ale pěkný kus srdce jsem tam nechal. A v letadle při odletu – směrem k fastfoodům a dvěstě druhům jogurtů - i pár slzí uronil. Nevíme, co máme. Neumíme si toho vážit. Mierda. Připravila Lenka Vašková DALŠÍ PROGRAM S TOMÁŠEM HANÁKEM Hned druhý den po skončení festivalu Cyklocestování přivítáme Tomáše Hanáka ve Frýdku-Místku v roli recitátora /2. března, Národní dům/. Moravské klavírní trio zde zahraje hudbu Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, Ennia Morriconeho a dalších mistrů. Tomáš Hanák odhalí nejedno tajemství v korespondenci Bohuslava Martinů a Frances, manželky Jaroslava Ježka.

Kateřina Englichová je výraznou osobností evropské harfové scény, která vystupuje na prestižních scénách po celém světě. Martina Kociánová je v povědomí veřejnosti pro svou moderátorskou a novinářskou profesi. Zároveň je však její vášní klasický zpěv. Tohle spojení dvou okouzlujících dam nabídne 18. února 2025 ve Frýdku-Místku hudbu českého skladatele Antonína Dvořáka, kterého můžeme považovat za pokračovatele tradice mimořádných českých osobností dobývajících Evropu, v případě Dvořáka přímo svět. O vášni k hudbě, autentickému přístupu ke svým profesím a spojení, ze kterého vzešlo nádherné přátelství, se můžete začíst v rozhovoru pro Kultura FM. Čím je pro vás klasická hudba? Kateřina Englichová Bez patosu vším... živobytím, zábavou, vzpruhou, nikdy nekončícím procesem, životní estetikou, smýšlením, nekonečnou výzvou. Martina Kociánová Neodmyslitelnou součástí mého života. Na rozdíl od Kateřiny mám ještě i jiné povolání, které je mnohem méně poetické, ale obojí se vyznačuje tím, že se jim musíte věnovat nepřetržitě. Bez hudby bych nebyla kompletní. Na koncertě v Národním domě zazní hudba českého skladatele Antonína Dvořáka. Čeho si na jeho hudbě ceníte? Která jeho skladba patří k vašim oblíbeným? Kateřina Englichová Jelikož můj praprapradědeček Antonín Liehmann byl první učitel hudby Antonína Dvořáka ve Zlonicích a moje praprababička Johanna Cavallarová zase zpívala Dvořákovy opery v Národním divadle a některé i premiérovala, mám k jeho hudbě velmi blízko. Jeho symfonie, Stabat Mater, písně jsou skvosty. Operu Rusalku považuji za nejkrásnější operu vůbec. Martina Kociánová Dirigent Libor Pešek řekl o Antonínu Dvořákovi: „Moje krev se k němu spontánně hlásí a nevím, co bychom si bez jeho hudby počali. Řekl za nás totiž prakticky všechno. V radosti i utrpení.“ A tím dokonale vystihl, co k Dvořákovi cítím. Jeho opravdovost a skromný génius je pro mě v hudbě tím nejautentičtějším. Krásně se mi povídalo o Dvořákovi se Zdeňkem Mahlerem, který napsal knihu Dvořák v Americe, a tak se mi občas obě mé profese protnou. Několik let jsem zpívala žínku v Rusalce a nikdy jsem nepřestala žasnout a objevovat nové, pro mě dosud skryté roviny jeho vzkazu. Bylo náročné přizpůsobit Dvořákovu hudbu pro harfu sólo a pro harfu se zpěvem? Kdo je autorem celého projektu? Kateřina Englichová Na dramaturgii jsme se podílely obě, já jsem adaptovala vše pro harfu, což nebylo vždy jednoduché, abych “nepoškodila” původní zápis. Martina propojila hudbu zajímavým textem. Martina Kociánová Chtěly jsme s Kateřinou, aby se z celého koncertu stal „komponovaný pořad“, kdy se přirozeně hudba doplní mluveným slovem. Jen se z toho nikdy nesmí stát výchovný koncert. Při vystupování s jedním nástrojem je zpěvák někdy hodně „nahý“, ale Kateřina dokázala úpravy, mnohdy pro celý orchestr, výborně „zahustit“.    Jména Kateřina Englichová i Martina Kociánová jsou známá po Evropě, tak i v zámoří. Koncertujete s tímto vaším pořadem i mimo Českou republiku? Měly jsme už příležitost spolu v zahraničí vystoupit. Program se ale uzpůsobuje vždy příležitosti a pořadateli. Jak vnímají skladatele Antonína Dvořáka ve světě? Kateřina Englichová V okruhu milovníků klasické hudby je ikonou. A mnohdy i lidé ne tolik znalí této hudby poznají jeho melodie, které jsou pravidelně používány ve filmech nebo v reklamě. Jedna za všechny je určitě Humoreska. Martina Kociánová Před lety se dělal průzkum, které skladby patří na světě k nejhranějším. A na prvním místě se umístilo Largo z Novosvětské a Dvořákův violoncellový koncert. To mluví za všechno.  Jak současní posluchači klasické hudby nahlížení na harfu, nástroj, který patří k nejstarším hudebním nástrojům vůbec? Kateřina Englichová Setkávám se jen s pozitivní reakcí a mnohdy s určitým překvapením, co vše se dá na harfu zahrát. To mě moc těší.  Paní Kociánová, vás lidé znají spíše než jako pěvkyni z televizní obrazovky jako moderátorku a této oblasti se stále věnujete. Nyní např. připravuje pořad Kupředu do minulosti. Čím je pro vás minulost a proč je důležité si ji připomínat? Historii jsem vystudovala, protože byla mým koníčkem a je dodnes, byť se můj vztah k ní časem zesložiťuje. Uvědomuji si, že doufat, že se z historie poučíme, je jako doufat, že v právu najdete spravedlnost. Historii beru jako neustálý zdroj otázek, poznání a omylů, a i proto je důležité se jí věnovat. Aby si člověk připomínal, že nic, co ho obklopuje nesmí brát jako danost, o které se nediskutuje.         Pozvete si do svého pořadu jako čestného hosta i Kateřinu Englichovou? V Kupředu do minulosti řeším „témata,“ a tam byl několikrát hostem manžel Kateřiny, se kterým jsme spolu řešili energetickou bezpečnost. Pro čestné hosty mám v Rádiu Universum pořad „Rada starších“, kde si povídám s hosty o nich samotných, o jejich zkušenostech, poznání. Tam by se mi Kateřina moc líbila. Ale ten název pořadu mi přitom, jak Kateřina vypadá mladě, připadá zavádějící.     Co pro vás znamená spojení Kateřina Englichová a Martina Kociánová? Kateřina Englichová Dlouholeté přátelství a můj obdiv k tomu, jak se Martina, byť klasicky nevystudovaná zpěvačka, vypracovala a díky své lásce a zapálení pro zpěv dostala tak daleko. Martina Kociánová Není vždy samozřejmé, že s někým, s kým vystupujete, jste také přátelé. Že žádná cesta na koncert není dost dlouhá, abychom si stihly všechno říct. Kateřina je mimořádná hudebnice, známá po celém světě, a tak mě nepřestane udivovat její empatie, pokora a neustálá inspirace, kterou s ní na jevišti zažívám.    Děkuji oběma dámám za rozhovor. Lenka Vašková

Nahlédněte do skandinávské kultury skrze divácky oceňované filmy z Dánska, Švédska, Finska, Norska a Islandu. Až do 21. ledna můžete v Kině Vlast postupně zhlédnout několik nových snímků ze zemí Skandinávie. Nesmírný (16. 1.) je pokračováním oblíbené dánské detektivní série legendárního oddělení Q. Jde o divácký hit v čele s hvězdným Ulrichem Thomsenem, který opět ztvárnil detektiva Carla Mørcka. Detektiv Mørck a jeho tým znovuotevírají odložený případ na ostrově Bornholm – ve hře je smrt mladé dívky, kult a zmizelé ženy. Mørck musí vyřešit případ a utkat se s vlastní minulostí, aby se spolu s jeho snoubenkou mohli v životě posunout dál.  Film Erika Poppeho portrétuje děsivou osobnost norského předsedy vlády Vidkuna Quislinga, jenž kolaboroval s nacisty a zradil svou vlast. Teď osamocen čeká na soudní proces v temné cele, uzavřen pouze se svými myšlenkami. Cítí Quisling za své činy odpovědnost? Tíží jej svědomí? Mění se jeho hodnoty a morálka před nevyhnutelným koncem? Tvůrci předkládají fascinující otázky ohledně dobra, zla, lži a pochyb (19. 1.). Křehký environmentální dokument z Finska sleduje skupinu mladých aktivistů, která se postaví průmyslovým gigantům, jež systematicky likvidují les a ohrožují životní prostředí. Překrásné kompozice a střídání filmových formátů filmu Tenkrát v lese (20. 1.) jsou fluidně provázané s rytmickou střihovou skladbou, která zpřítomňuje klid a moudrost přírody, na jejíž důležitost v hektické době často zapomínáme.  Nekorektní a odvázaná animovaná komedie, která však nezapomíná na srdce, to je Spermageddon (21. 1.). Jakoby se spojilo V hlavě a Prci, prci, prcičky. Ocitáme se ve varlatech protagonisty Jense, který obývá a pečlivě řídí organizovaná společnost spermií. Jejich životní cíl je jasný – udělat vše pro tu nejlepší ejakulaci. Paralelně pak sledujeme vztah Jense a Lisy, kteří poprvé objevují nahá těla svých protějšků a sexualitu. Když se oddají prvnímu společnému sexu, smysl spermií se najednou mění. Již nekončí v dlaních svého pána, ale razí si cestu přímo k vajíčku. Strhující životopis švédského politika a státníka Daga Hammarskjölda byl nominovaný na osm švédských filmových cen Guldbagge. Napětí studené války vrcholí. Neoblomný Hammarskjöld (21. 1.) již několik let platí za váženého diplomata, který díky zásadám preventivní diplomacie dokázal předejít několika konfliktům, kdy dokázal korigovat přetrhané vztahy mezi Východem a Západem. Strhující historické drama nabízí portrét muže, který byl dle Johna F. Kennedyho největším státníkem minulého století. Oddaným způsobem jej ztvárnila švédská hvězda Mikael Persbrandt. Aktuální program SCANDI 16. 1. | 19.00  Nesmírný 19. 1. | 19.00 Quisling 20. 1. | 19.00 Tenkrát v lese 21. 1. | 17.00  Spermageddon 21. 1. | 19.00 Hammarskjöld

Českého herce a muzikanta Milana Devinne můžete znát jako hudebního hosta talkshow Petera Freestonea, osobního tajemníka Freddieho Mercuryho. Je také jediný český herec, který se objevil ve filmu Bohemian Rhapsody. Milan připravuje v Itálii velký koncertní projekt s tamními muzikanty a orchestrem, který přeneseme jako novoroční koncert i do Frýdku-Místku /6. 1. 2025/. Orchestrální party obstarají v komornějším provedení někteří členové našeho místního symfonického orchestru. "Hudba je jediným jazykem na světě, kterému všichni rozumíme," říká český zpěvák s německými kořeny, příležitostní herec a eventový producent Milan Devinne v rozhovoru pro Kulturu FM. Jak vypadala vaše spolupráce s panem Freestonem na vzpomínkovém pořadu Takový byl Freddie Mercury?   Tento projekt v nás silně zarezonoval. Měl jsem tu čest sdílet parket pódia s někým, kdo stál vedle jedné z největších hudebních ikon světa, a to dlouhých 12 let. Trvalo dlouho, než jsme vytvořili ideální atmosféru, také jsme přearanžovali skladby skupiny Queen tak, aby odpovídaly divadelní atmosféře, tedy do unplugged varianty. Zde jsme se trochu obávali reakcí publika, ale nakonec vše dobře dopadlo a naše aranže se líbily i kytaristovi skupiny Queen Brianu Mayovi, zejména naše verze skladby The Show Must Go On. Bylo pro nás zásadní neimitovat, nenapodobovat, a hlavně předat kus sebe. Všichni jsme zapálení muzikanti, a tak rádi předáváme divákovi i naši radost a emoce. Jako úžasné zakončení celé spolupráce se s touto talkshow vydáváme do japonského Tokia, do Hulic Theatre, kde nás čeká vyprodaných 1200 míst. To vnímáme jako obrovský dar a možnost zakončit tento projekt s velkou grácií a pokorou. Jak vás v životě a následně na vaší hudební dráze ovlivnila kapela Queen? Hudba skupiny Queen hrála u nás doma už od mého narození. Díky tomu se mi dostala pod kůži, později jsem začal vnímat originalitu a jedinečnost této hudby, až jsem ji ve svých 14 letech zařadil i do svého repertoáru, což bylo v tomto věku velice naivní. Nevytrénovaný hlas a Freddie Mercury?! Špatnou technikou a přístupem ke zpěvu jsem přišel na půl roku dokonce o hlasivky. Nicméně hráli jsme na různých oslavách či svatbách, a tak jsem se postupně začal profilovat. Zpočátku jsem hrál na elektrickou kytaru a doprovázel vokály, ale zjistil jsem, že zpěv jako takový je mi natolik blízký, že jsem se na něj plně zaměřil a nasadil nový motor. Chtěl jsem být frontmanem v projektu, který by měl větší rozsah a zároveň by byl výzvou. Vzpomenete si na první setkání s Petrem Freestonem? Bylo to tuším na jednom z vašich koncertů, kde pan Freestone přišel jako divák a vy jste tam zpíval právě písničky od Queenů? Pana Freestona jsem potkal před 14 lety a bylo to pro mě něco neuvěřitelného. Potkat někoho, kdo byl nejbližší osobou mému idolu. Oslovil jsem ho a on mi nabídl pomoc s anglickou výslovností při interpretaci a postupem času se z toho vyvinulo rodinné přátelství a také spolupráce. Pan Freestone byl ale i zásadním milníkem v mém životě. Moc dobře věděl, co tato branže obnáší. Pevně mi věřil a podporoval mě v tom směru, kterým jsem chtěl jít. Jeho rady a přesvědčení, že na to mám, mi byly obrovskou oporou a hnacím motorem. Mnoho lidí si v Česku myslí, že právě on mě postavil do hotové pozice a vše přišlo samo, ale opak je pravdou. Vždy jen pohlížel z povzdálí a případně pootevřel dveře, ale vše ostatní muselo přijít ode mě. A myslím, že je to nejlepší, čemu člověk v životě může čelit. Vyšlapat si cestičku sám a pak si toho může vážit. Díky němu jste dostal i šanci objevit se ve filmu Bohemian Rhapsody? Bylo to malinko jinak. V začátcích naší spolupráce na zmíněné talkshow dostal Pete angažmá ve filmu (Bohemian Rhapsody). Z týdne se však stalo 14 dní, pak měsíc. Takže jsme museli náš společný program přesunout na další rok a rozhodl jsem se Petera při natáčení navštívit a tam jsem se ho zeptal, zda by bylo možné si ve filmu zahrát (jak se u nás říká: líná huba – holé neštěstí). Na to mi odpověděl, že je „malým pánem,“ ale další den mi přišel oficiální e-mail castingové společnosti 20th Century Fox s žádostí, abych zaslal své fotografie a portfolio. V té době jsem neměl nic jiného než fotky v uniformách SS a gestapa z natáčení dobových snímků, ale i tak jsem je poslal. A zapůsobily…Casting si mě vybral do scény v Mnichově, kde s představitelem Paula Prentera (Alan Leech) vcházíme do obýváku, kde vyrušíme Freddieho s Mary. Alan Leech zde dokonce použil mé jméno k oslovení, které ve filmu zůstalo. Peter mi tehdy volal: „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá je, že si tě vybrali do filmu. Ta špatná, že budeš zase hrát Němce.“ Posunulo to nějak dále vaše herecké šance tady v Česku?  Další herecké příležitosti v Česku nebyly, a ani jsem je nijak zásadně nevyhledával. Musíme si přiznat jednu věc – to, že jsem se objevil na pár vteřin v hollywoodském trháku, ze mě herce neudělá, a zároveň ty další role byly tak malé, že nestály za větší pozornost. Beru to jako úžasnou zkušenost a možnost nahlédnout za oponu jiné profese, což se vždy hodí, aby měl člověk relevantní názor a postoj na ostatní. Za herce se tedy nepovažuji a mé místo je na pódiu za mikrofonem. Tam jsem doma. Přes Queeny jste se, údajně díky vašemu vzezření, dostal i k další velké hudební ikoně – Davidu Bowiemu. V Berlíně jste založil na jeho počest kapelu SuperHeroes, se kterou jste během celoročního projektu vystupoval po celém Německu.  Jak to s odstupem času hodnotíte? Byla to dobrá zkušenost? K tomuto projektu jsem se dostal, když jsem v roce 2014 režíroval světové turné australské kapely v USA. Právě tam vznikl první podnět k něčemu takovému, což mě následně zavedlo ke skvělým muzikantům v Berlíně. Do hloubky jsem se seznámil se skladbami Davida Bowieho a otevřel se mi tak zcela nový svět. Bylo to dlouhodobé zkoumání nového „vesmíru,“ protože David Bowie je něčím neřízeným, nepředvídatelným, a snažit se nasát jeho projev mi trvalo dlouho. Ale výsledek stojí za to… Díky němu jsem objevil různorodé pěvecké techniky, které mi následně pomohly na dalších cestách jako zpěvákovi. Musel jsem však Bowieho napodobovat a oblékat se jako on, gestikulovat jako on, a to, přiznám se, jsem nezvládl. Nakonec jsem musel projekt opustit, protože jsem nemohl fungovat ve stylu, kde někoho pouze imituji. V takovém případě je vlastně jedno, kdo stojí na pódiu – jestli Hans, Paul, nebo já. Takto jsem si to uzavřel a celý projekt skončil. Po různých peripetiích, zdravotních odmlkách a covidovém období jsme projekt znovu nastartovali v loňském roce, přičemž jsme ho pojali zcela jinak. Jak? Máme oficiální podporu Hermjo Kleina, který byl tour manažerem nejen Davida Bowieho, ale i Jimiho Hendrixe, The Rolling Stones a mnoha dalších. Hermjo nám poskytl rozhovor a úvod do koncertu, ve kterém vyjádřil, že si ohromně váží toho, že mám hlas jako David (když je to potřeba), ale zároveň ho neimituji. To je pro nás obrovská čest a potvrzení, že do takového projektu můžeme jít s plným nasazením. Davida Bowieho, Queeny a písně dalších interpretů ve vašem podání uslyšíme na Novoročním koncertě ve Frýdku-Místku, a to s hosty ze Symfonického orchestru. Máte již s tímto tělesem zkušenost? Tento koncert se vlastně odvozuje od těch vánočních, co děláme v severní Itálii. Dostal jsem obrovský dárek k narozeninám – možnost vybrat si repertoár podle svého gusta. Díky tomu mám konečně příležitost zazpívat si před publikem i skladby, které bych normálně ve svých projektech nezařadil. Například písně Robbieho Williamse, Johna Milese, Franka Sinatry, Kiss a mnoho dalších. Samozřejmě, jak uvádíte, ani na Queen a Bowieho jsme nezapomněli. S tímto tělesem zatím zkušenost nemám, bude to premiéra. Mohu ale říci, že celá komunikace a přípravy s vaším souborem jsou skvělé, takže předpokládám, že tomu bude stejně tak i na pódiu. Velice se těším. Přijede také kapela i dirigent z Itálie, takže tento koncert získává i jistý mezinárodní přesah. „Rád říkám jednu svou oblíbenou hlášku: Hudba je jediným jazykem na světě, kterému všichni rozumíme, nebo ho alespoň dokážeme vnímat. A právě to je na hudbě krásné – spojuje lidi.“ Co je podle vás stěžejní na novém projektu, aby mohl být úspěšný a zarezonoval?  Bezesporu je nutný dobrý management a jasně daný cíl. Zvláště u orchestrů, kde je zapojeno mnoho lidí, to obnáší velké množství práce – od psaní aranžmá, přes zkoušky, nastavení celkového směru projektu až po výsledné vystoupení. Je opravdu důležité mít vše jasně naplánované od začátku do konce, aby se zbytečně neplýtvalo časem a energií. Následně je asi nejzásadnější, zejména v dnešní době, kvalitní marketing. Když se vrátím ještě k Freddiemu Mercurymu, také vaší zásluhou se rozšířilo povědomí o hrozbě AIDS, poté, co jste se založil projekt Tinanic Freddie Aids a s edukativními přednáškami sjezdil řadu zemí celého světa. Jaký byl ohlas tady v Česku? A pokračujete v tom stále? Tento projekt vnímám jako nejzásadnější ve svém životě. Ohlasy máme úžasné. Začátkem prosince jsme po dlouhé době zavítali do Klatov, kde jsme přednášeli pro tři základní školy. Díky těmto přednáškám jsme si uvědomili, jak se těšíme, až je znovu vrátíme do plného rozsahu. Nově máme záštitu doktora Julia Montanera, který se v 90. letech významně zasloužil o světové průlomové objevy v léčbě HIV/AIDS. Je to absolutní špička ve svém oboru, a proto je nám velkou ctí mít takového patrona. Díky podpoře Briana Maye, kytaristy skupiny Queen, předáváme žákům něco skutečného a „hmatatelného.“ Brian May se objevuje v úvodním videu, kterým celý projekt začíná, a oslovuje studenty svým vzkazem. Následně předávám slovo panu Freestonovi, který sdílí svou osobní zkušenost. Tento příběh přináší žákům neučebnicový přenos zkušeností z prostředí, které se za určitých okolností může dotknout i jejich života, pokud nebudou opatrní. Máte ohlasy ze strany mladých? Žáci se k nám vracejí prostřednictvím zpráv nebo osobních setkání po přednáškách, což je pro nás ta nejlepší zpětná vazba. Zároveň máme úžasné ohlasy od učitelů i ředitelů škol.Proto jsme se rozhodli projekt posunout ještě dál. Od roku 2025 navazujeme spolupráci s Národním pedagogickým institutem a chceme tento počin dostat do co největšího počtu škol, jak jen to bude možné. Všechny projekty zaštiťuje vaše kapela DEVINNE, podle které vzniklo i vaše umělecké jméno. Vyplatila se změna jména? Kapela „Devinne” je vlastně soubor muzikantů, se kterými spolupracuji na všech projektech. Samostatný projekt Devinne je momentálně pozastaven, protože máme mnoho jiné práce, kterou je potřeba dokončit. Faktem je, že Devinne je mým občanským jménem od roku 2020. V překladu představuje mé základní životní přesvědčení, a to jsou: entrée, vytrvalost a odhad. Zpočátku nebyl jistý, zda to byl správný krok, ale s odstupem času mi to hodně pomohlo, a to i v zahraničí. Pojal jsem to tak, že jsem tím, kým se cítím být, a podle mého názoru je to naprosto v pořádku. Jaká je vaše vlastní tvorba? Má vlastní tvorba byla doposud ovlivněna názory, produkcí a podobně. Přiznám se, nebyla nijak úspěšná, a pouze jedna skladba se držela 6 týdnů v hitparádě rádia Frekvence 1. Ale posléze se vlastně nic nestalo, a to asi především z toho důvodu, že o tom nikdo nebyl přesvědčený. Od února postupně začínám pracovat se svou partou na novém albu, ve kterém skladby budou vycházet tak, jak je cítím, a zároveň se tak vrátím stylem do 80. let. Jsem prostě rocker, a tak je potřeba, aby to posluchač vnímal jako něco, co jde z našeho srdíčka. Nemáme ale žádný konkrétní cíl s albem, nemáme nastavené, že to budeme muset prosadit za každou cenu. Jednoduše řečeno, chceme vydat to, co cítíme, z čeho máme radost, a tak si to snad svou cestu k posluchačům najde samo. A pokud ne – nic se neděje. I tak to svůj cíl splní. Psaní písniček je nejlepší cesta k tomu se z ledajakých životních situací vypovídat a tím je přetvořit k něčemu užitečnému. Když shrnu vaše portfolio profesí, je z toho slušný balík – od zpěváka a příležitostného herce, až po manažera a produkci ve vaší vlastní společnosti se zaměřením na hudební průmysl a kulturu.  Máte nějaké další cíle?  Procházím obdobím, kdy jsem už velice vyčerpaný tím směrem, kterým jsem se ubíral doposud, a nebudu zastírat, často se to projevuje na mé tělesné schránce. Ve své podstatě mít na zodpovědnosti tohle všechno, a ještě se snažit na pódiu předat publiku 200 procent  je už téměř nereálné. Tudíž jsem se rozhodl pro předání svých projektů italské manažerce Tamaře Sacilotto, která je prezidentkou symfonické asociace v severní Itálii. Říkám si, že pokud zvládne řídit symfonické orchestry, zvládne pár pacholků z rockové scény (smích). Dále máme řízený projekt 4 Rockeři s operní pěvkyní Pavlem Malínským, kde jsem jako jeden ze zmíněné formace. A jediné, co si chci nechat pod svou kontrolou, je TFA Project.Mým cílem je být tím nejlepším zpěvákem v rámci mých možností, být dobrým frontmanem a předat všechny připravené projekty do rukou, které je dostanou tam, kam mají – tedy doufám (smích). V první řadě mě ale čeká jako první v následujícím roce vystoupení u vás a na to se nesmírně těším. Co pamatuji, tak publikum je u vás úžasné a vřelé a zároveň celá organizace kultury jde tomu všemu naproti. Mockrát děkuji za rozhovor, přeji vám i čtenářům poklidné svátky a hlavně úspěšné vkročení do roku 2025. Brzy na viděnou. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Milan Devinne ·        Narodil 21. prosince 1993 v Hradci Králové, rozený jako Milan Šatník. ·        K hudbě byl veden již od dětství. Od 13 let navštěvoval hru na klávesy v ZUŠ Střezina, k tomu se věnoval i zpěvu. ·        Následně se začal zajímat o elektrickou kytaru, posléze vystupoval na svatebních a narozeninových večírcích či po barech. ·        Jeho hudební směr výrazně ovlivnila kapela Queen. Po studijních letech začal pracovat jako koordinátor projektů pro firmu s britským jednatelem. Díky tomu se naučil anglicky a zároveň dokončil dálkové studium na veřejnoprávní škole. ·        Během následujících let se v tuzemsku i v zahraničí věnoval hudbě, produkci a herectví; nejvíce se zaměřuje na autorskou hudební tvorbu. ·        V Roce 2021 přijal své nové občanské příjmení Devinne. https://www.devinne.eu/milan-devinne   Připravila Lenka Vašková    

Zveme vás na osmnáctý ročník tradičního a originálního cestovatelského festivalu. Prostřednictvím besed, promítání, filmů a workshopů se můžete vydat s cestovateli na kolech do různých koutů světa. Hlavní host: Tomáš Hanák - Kuba, ráj na zemi? Pátek 28. 2. a sobota 1. 3. 2025 Tomáš Hanák - Kuba - ráj na zemi? Cestopisná ONE-MAN-SHOW  zažijte exotickou dia show, která Vás zavede na cestu do tajemné Kuby prostřednictvím očima známého herce Tomáše Hanáka. Užijte si pohled na Kubu – ostrova mnoha tváří z perspektivy známého českého herce Tomáše Hanáka, který na Kubě prožil několik roků.   "Kuba - ráj na zemi? Cestopisná ONE-MAN-SHOW s fotografiemi a originálními zážitky" Obsah besedy: Tomáš Hanák, legendární herec, Vás provede svými dobrodružstvími a dojmy z Kuby. Na této besedě se můžete těšit na: Příběhy: Poslechnete si fascinující příběhy a zážitky, které Tomáš zažil na Kubě. Od setkání s místními obyvateli až po objevování tajemných míst. Fotografie: Tomáš Hanák sdílí své fotografie z cest po Kubě, ukazuje Vám krásu ostrova a jeho zajímavosti. Kubánská kultura: Tomáš Vám přiblíží atmosféru Kuby, místní kulturu, hudbu, a také zajímavosti z místního života. Zábava: Beseda je koncipována v zábavném a poutavém duchu, který Vás zaručeně pobaví a zároveň Vás vtáhne do kouzla Kubánského ostrova. Tomáš Hanák je zkušeným vypravěčem a jeho příběhy o Kubě jsou nesmírně poutavé a inspirující. Více informaceí o akci najdene ZDE >>

Divadelní a koncertní předplatné jaro 2025. V jarní sezónně 2025 se můžete opět těšit na tři divadelní a dva koncertní cykly. CHYTRÉ ROZPTÝLENÍ  SILNÉ PŘÍBĚHY MORAVSKÁ DIVADLA  KRUH PŘÁTEL HUDBY  HUDEBNÍ LAHŮDKY Vstupenky na jednotlivá divadla a koncerty pouštíme do prodeje postupně. Rozpis jednotlivých představení níže. V jarní sezóně se mohou abonenti opět těšit ze tří divadelních a dvou koncertních cyklů. S chytrými komediemi přijede Veronika Arichteva (Benátky pod sněhem), Jitka Ježková (Intimní příběhy z ráje), ze Slovenska Radošínské naivné divadlo. Silné příběhy budou také ve velice silném hereckém obsazení: Jiří Langmajer (Cesta k vodopádům Divadla Ungelt), Martin Finger (Falešná nota Divadla v Řeznické) a Matouš Ruml či David Prachař (novinka Divadla Verze Drazí rodiče). Z moravských divadel uvedeme brněnskou Odhalenou pravdu z prostředí kurzu pole dance, nově Divadlo Ventyl z Hranic na Moravě a hudební komedii Ženy pod tónem ze Zlína pojmeme jako rodinou oslavu v zahradě Národního domu. Kruh přátel hudby nám v doprovodu Moravského klavírního tria zpestří recitací herec Tomáš Hanák. Ve spolupráci s Janáčkovým májem se uskuteční jeden z mála koncertů na Moravě, a to vystoupení Adama Plachetky, tuzemského operního pěvce světového formátu. Jarní koncerty obstará tradičně Symfonický orchestr FM a také špičková cimbálová muzika Harafica. S novými deskami Hudební lahůdky osvěží písničkář Mirek Kemel a slovenská zpěvačka Szidi Tobias. KOMPLETNÍ INFORMACE K PŘEDPLATNÉMU NAJDETE TADY >>