Aktuality

Novinky z kulturního dění

Tomáš Kačo: Snažím se být originální a zůstat sám sebou

Tomáš Kačo: Snažím se být originální a zůstat sám sebou

Čt 15.prosinec 2022

Klavírista Tomáš Kačo je 35letý rodák z Nového Jičína, kde vyrůstal v početné romské rodině s jedenácti sourozenci. Jeho talent a píle ho dovedly přes HAMU a prestižní hudební školu v Berklee až do světových koncertních síní. Nevyhne se ani Národnímu domu ve Frýdku-Místku, kde 3. ledna 2023 jako novoroční koncert představí svůj sólový klavírní recitál Stronger than Yesterday (Silnější než včera).

V červenci letošního roku jste spolu s PKF - Prague Philharmonia slavnostně zahájil České předsednictví EU. V pražském Rudolfinu zazněla vaše vlastní nová skladba Stronger than Yesterday, podle které se jmenuje také váš recitál. Jak tato skladba vznikla?

Byla to skladba na zadání Úřadu vlády, která měla také nějakým způsobem odrážet prvek české státnosti. Skladbu jsem psal v době, kdy končil covid, takže velkou inspirací pro mě byla právě skutečnost, jak může být život velmi křehký. Ale když se lidé spojí, ať jako rodina, přátelé, kraj, republika, kontinent či jako celý svět, společně jsme vždy silnější a dokážeme leccos překonat.

Má tato skladba více tematických linek?

Skladba má tři části. První je dramatická, divoká, velmi rytmická. V druhé části cituji téma známé české lidové písně Ach, synku, synku, které pak rozvádím do jiných harmonických postupů. Ve třetí části se lehce objeví trocha zmatku, ale nakonec vyjde světlo, velmi pozitivní nálada, která vám dá pocítit, že jste silnější než včera.

Ke klavíru vás údajně přiměl váš tatínek už zhruba v pěti letech. Jak k tomu došlo?

Bylo to po té, co hru na klavír po několika letech vzdal můj starší bratr, kterého se táta snažil naučit na piano. No a já jsem byl další na řadě. A protože jsem to nějak překousl a vydržel cvičit, zřejmě se pak u mě i viditelněji projevil talent. Pravda je, že mě k tomu táta musel taky zpočátku tlačit. Raději bych v těch pěti, šesti letech lítal po venku, jako ostatní.

Kdy jste přišel na to, že vás hraní baví?

Zlomilo se to až tak kolem mých jedenácti let. To už jsem začal chodit do hudebky (Umělecká škola v Novém Jičíně), začal se učit noty, teorii, poznávat nové skladby…

Následovala Janáčkova konzervatoř v Ostravě, Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze a poté jste se přihlásil na prestižní hudební školu Berklee College of Music v Bostonu v Americe. Co bylo nejtěžší na této vaší vysněné cestě?

Nejtěžší paradoxně nebylo dostat se tam, ale najít v sobě tu sílu, zvládnout ten tlak, že člověk musí odletět za oceán, bude odloučen od zbytku rodiny a přátel, třeba i na rok. Když jste z Moravy, studujete v Praze a onemocníte, tak prostě sednete na vlak a za čtyři hodiny jste doma. Pokud jste z Moravy a studujete v Americe, není to možné. A to je také důvod, proč si na takové studium mnozí netroufnou. Chybí tam ta síla a vůle, že tohle všechno tam člověk dokáže zvládnout. Ale já měl docela štěstí.

V jakém slova smyslu?

Když jsem byl v pátém ročníku na HAMU asi půl roku před státnicemi, přihlásil jsem se do soutěže Talent, která byla shodou okolností jenom pro Prahu 1, kde jsem tehdy bydlel na kolejích. Vtip je v tom, že jsem tam pouze poslal svou nahrávku a na to konto jsem vyhrál v soutěži peněžitou cenu (což bylo 30 tisíc korun). A pak jsem uvažoval, co s těmi penězi. No, a protože jsem člověk, který má rád výzvy, tak jsem si řekl, když to nezkusíš a neprojdeš si tím, tak si pak můžeš maximálně říct, že na to nemáš nebo že jsi to nezvládl.

Tak jste to zkusil…

Chtěl jsem si to dokázat, otestovat se. Přihlásil jsem se na přijímačky, na které jsem jel do Paříže. Nikomu jsem to před tím neřekl. Pak jsem čekal dva měsíce na odpověď. Ta byla pozitivní a na základě toho jsem dostal i stipendium. To však nebylo dostatečně vysoké na to, abych s tím mohl v Americe vyžít. V tom momentu jsem to zároveň pohřbil, protože jsem věděl, že do tří měsíců neseženu milion a půl, abych to všechno utáhnul.

Kdo vám pomohl s financemi?

Nejprve mi pomohl Ivan Klánský, profesor na HAMU (v současné době již děkan HAMU), se kterým jsem měl velmi dobrý vztah a kterého si nesmírně vážím. Pamatuji si, že jsme se po přijímačkách potkali na chodbě a já mu jen tak mimochodem řekl, že jsem se přihlásil na školu v Berklee a že jsem byl přijat. A taky to, že nemám dvacet tisíc, které bylo potřeba na rezervaci k potvrzení studia. Hned mi chtěl těch dvacet tisíc půjčit, abych nepromarnil tu šanci, ale já si je nevzal. Byl jsem vychovaný, že to není správné, půjčovat si peníze. Odkázal mě tedy na paní Noemi Zárubovou, která mě učila a která má s těmito věcmi zkušenosti. A měl pravdu, za tři měsíce se nám podařilo sehnat peníze (od sponzorů). Pak už šlo vše rychle a ani na chvíli jsem nezaváhal, že bych na školu nenastoupil.  

Jak jste se cítil mezi ostatními studenty a ve zcela odlišném prostředí (nejen jazykově odlišném)?

Přístup je tam zcela jiný, než na jaký jsme zvyklí u nás v Česku. Pro studenty je pobyt zde doslova „Dream comes true“ (splněný sen), je to pro ně pocta, tam studovat a považují si toho. V podstatě by se dalo říct, že se tam všichni cítí jako v ráji. A podle toho se také chovají.  Největšími učiteli jsou právě sami studenti, kteří si pomáhají navzájem a obohacují se. Rivalitu zde nezažijete. Na druhé straně je zde člověk víceméně odkázán sám na sebe, takže velice rychle dospěje. Je to velká škola života. Já měl navíc jazykový hendikep. Angličtinu jsem začal studovat až na HAMU, takže do Ameriky jsem jel vybaven tak na 25 procent. Byl to mazec.

Jaký obor jste studoval?  Je to jazz, jehož kořeny najdeme v Americe?

Jazz jsem vlastně ani nestudoval, pouze v rámci hry na piano. Můj hlavní obor byl aranžování a psaní hudby jako skladatelství a hudební produkce. Je to hodně o objevování hudebních stylů, proto jsem tam vlastně chtěl studovat. Vlastně jsem chtěl objevit něco, co jsem neuměl.  Dělal aranžování pro bigband nebo psaní ve stylu hard rmb nebo hip hop a musel jsem si všechno natočit a ve studiu udělat hudební produkci najít zpěváky, hudebníky a zapsat všechno do not. Není to tak, jak si mnozí myslí, že hraji pouze klasickou hudbu nebo jsem „jen“ jazzovým klavíristou. Mou profesní cestou je využití všech hudebních žánrů, které jsem doposud poznal a samozřejmě se to bude dál tvarovat.  Snažím se být originální, jako každý, ale určitě nechci jít přes mrtvoly. To podle mě není správné. Správné je zůstat sám sebou, jedině v tom je klíč i k originalitě.

V roce 2018 vám vyšla autorská deska (CD), která nese název My Home neboli Můj domov. Co pro vás znamená domov?

Není to jen můj rodný Nový Jičín, je to spíš abstraktní pojem. Zahrnuje hudbu a také to, kde se člověk cítí bezpečně, ať v rámci lokace, tak v rámci žánru... Na cédéčku jsou skladby, které jsou mi blízké a které pro mě znamenají dobu, ve které jsem vyrůstal. 

Na desce s vámi spolupracoval slavný americký jazzový hudebník John Pattituci, který spolupracoval s hudebními jazzovými velikány jako je americký jazzový saxofonista Wayne Shorter a další.  Jaká byla vaše spolupráce, sedli jste si i lidsky?

Ta spolupráce byla neskutečná. Společnou skladbu jsme nahráli asi na tři pokusy a pak jsme si dlouho povídali. John mi vyprávěl různé příběhy talentovaných hudebníků a bavili jsme se také celkově o hudbě. Potvrdilo se mi jen to, že John je světový hráč. A světový hráč se víceméně pozná tím, že nemá žádné ego. Spousta hudebníků ho má a je naopak těžké se s nimi domluvit a společně si zahrát. 

Nemůžu se nezeptat na Carneggie Hall a vaše vystoupení, které zde bylo v roce 2018. V programu s podtitulem Gypsy Soul jste představil vlastní skladby a úpravy děl Johanna Sebastiana Bacha a Fryderyka Chopina. Jak na to vzpomínáte?

Opět to byl jeden z nezapomenutelných zážitků. Asi pro jakéhokoliv umělce znamená Carneggie Hall jakousi metu, které chce dosáhnout. Záleží vždy na spoustě věcí, od toho jaký máte klavír až po energii, jakou cítíte například z lidí. Navíc já vždy improvizuji, to je „my home“ (v tom se cítím být doma). Takže i tento koncert byl celý o improvizaci. Pravda, prvních dvacet minut jsem byl trošku opatrnější, ale pak mi došlo, že je to třeba jednou za život, tak si to musím užít. Uvolnil jsem se a rozjel to. 

Co se týče klavíru, plánujete předávat v budoucnu své zkušenosti dále? 

Učit někde na škole by pro mě bylo svazující a prozatím by mi to ani neumožňovalo věnovat se dalším věcem včetně mého sólového hraní. Tady v Los Angeles mám asi pět soukromých studentů.

Jsou vaši studenti nadaní? Co na nich nejvíce oceňujete?

Není to jako u nás v Česku, že dáváte hodiny pouze nadaným studentům. Ti moji jsou úplní začátečníci, kteří začínají od píky. Většinou to tady nefunguje tak, že by bylo žádoucí připravovat nadané studenty na vysokou školu. Většina rodičů to bere spíš něco jako soukromé hlídání dětí. 

Věnuje se aktivně hudbě někdo z vašich dalších sourozenců?

Dá se říct, že jsou všichni nějak talentovaní, např. sestra Veronika vede dětské taneční workshopy. Profesionálně se ale hudbě začal věnovat jen můj mladší bratr Patrik, který hraje také na klavír a odstěhoval se teď do Prahy a snaží se tam prosadit.

Jako dítě jste prý byl dobrý také v karate. Zatrénujete si ještě někdy?

Do karate jsem začal chodit tak v šesti, sedmi letech a strašně mi to šlo.  Dokonce jsem získal i hnědou pásku, což je druhé nejlepší ocenění hned za černou páskou. Můj učitel, který byl zároveň policistou, měl na mě takový vliv, že jsem nějakou dobu chtěl být sám policistou. Já měl obecně vždycky velkou úctu k učitelům, protože si myslím, že jediná cesta, jak se něčemu naučit, je, naslouchat. Už ale netrénuji, protože mám hrozně citlivé ruce, takže nemůžu dělat ani kliky a každá fyzická zátěž se projeví. To si nemůžu dovolit.

A z hraní na klavír prsty nebolí?

Spíš bolí předloktí nebo zápěstí. Záleží na tom, jak často a dlouho cvičíte, jak sedíte u piana, nebo jaké další zvyky (zlozvyky) u toho máte. Je to podobné, jako když děláte dlouho cokoliv jiného fyzicky. Když něco dlouho a často šroubujete, také vás z toho začnou bolet ruce.

Prozradíte, na čem konkrétně teď pracujete?

Hodně času věnuji komponování a psaní pro orchestry a různé akce, buď na dálku, nebo tady v Americe např. pro Hollywood. Také se snažím udržovat kontakt s Českou republikou, momentálně píši nějaké aranže pro Českou filharmonii.

Jakou hudbu posloucháte, když chcete, jak se říká vypnout?

Hodně poslouchám klasickou hudbu. Ta pro mě vždycky měla velkou sílu. Dokáže přenést člověka do jiného světa (do toho 18. století) i s tou fantazií reálného života, že si můžete představovat, jak ti lidé žili a jak fungovali. Takže takový stroj času.


Životopis Tomáše Kača

  • Koncertní klavírista a skladatel pochází z Nového Jičína a vyrůstal v rodině s celkem 11 dalšími sourozenci.
  • Až v 11 letech začal chodit do Umělecké školy v rodném městě Nový Jičín.
  • Vystudoval a odmaturoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.
  • Následovalo úspěšné studium na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění (HAMU) a právě s pomocí tamní profesorky Noemi Zárubové (a také s podporou několika nadací a sponzorů) se mu podařilo posunout na další metu, kterou byla prestižní hudební škola Berklee College of Music v Bostonu.
  •  Je laureátem moravskoslezské kulturní ceny Jantar za rok 2018.
  • V únoru 2018 vystoupil sólově ve slavné newyorské koncertní síni Carneggie Hall.

 

Kultura ve Frýdku-Místku

Dáme vám vědět, co chystáme a proč u toho být!

Přihlaste se k odebírání Newsletteru Kultury F≈M a na váš email budou pravidelně chodit informace o divadle, koncertech, festivalech a společenských tématech, která hýbou Frýdkem-Místkem.

Ke stažení

Plakát

WEB-kFM24-04-plakat

Stáhnout

Předplatné

Předplatné Jaro 2024

Stáhnout

Kulturní program

WEB-kFM24-04-brozura

Stáhnout

Kino Vlast

od 11.4.

Stáhnout

Odkaz na akci byl zkopírován do schránky.