Aktuality
Novinky z kulturního dění
David Brandenberger: Fotografování patří k mým cestám a cestuji, abych fotografoval
Čt 04.leden 2024
Hlavním programem letošního ročníku festivalu Cyklocestování ve Frýdku-Místku bude projekce švýcarského dálkového dobrodruha Davida Brandenbergera o jeho pětileté cyklocestě kolem světa na lehotříkolce poháněné solární energií, na jejíž realizaci sehrál podstatnou roli český solární tým AZUB. „Chtěl jsem být na cestě tak dlouho a jet tak daleko, jak jen to půjde. Jsem příliš zvědavý na to, co se skrývá za další zatáčkou,“ říká David Brandenberger, který se o zážitky a fotografie ze své 40 tisíc km dlouhé cesty podělí během své besedy v Kině Vlast.
Jak vznikla myšlenka na tento projekt? Měl jste již předtím zkušenosti se solárními systémy?
Pro cestování na kole poháněném solární energií jsem se rozhodl po ročním cestování po Jižní Americe, kdy jsem měl příliš mnoho zavazadel, která jsem nebyl schopný na klasickém kole uvézt, a tak jsem musel využívat autobus. Tehdy jsem zjistil, že existuje elektrokolo. Abych vyřešil problém s dobíjením baterií, napadlo mě, co zkusit nějak využít solární energii. S prvním projektem mi pomohl kamarád, při tom druhém jsem mohl využít zkušeností českého solárního týmu AZUB. Narazil jsem na něj náhodou, po neúspěchu mého prvního projektu, a rozhodl se ho oslovit.
V čem spočívala jeho pomoc?
Bylo to vcelku jednoduché. Přijel jsem do Uherského Brodu, kde sídlí tato společnost zabývající se sestavováním lehokol a speciálních tříkolek, abych projednal svůj projekt a do roka byl nový „Solatrike“ sestaven. Setkal jsem se s německým výrobcem solárních panelů, který vyrobil přesně ty správné rozměry panelů pro moji lehotříkolku. S instalací druhé baterie mi pomohl také e-pohon z Brna (výrobce akumulátorů zabývající se sestavováním pro další účely na míru). S celým systémem jsem se seznamoval postupně až během své cesty, především díky mnoha opravám. Takto jsem si svépomocí celý systém postupně upravoval a vylepšoval, včetně výměny motorů. Pomohla mi řada lidí, které jsem během své cesty potkal. A také internet.
Jak funguje vozítko poháněné solárním panelem, ve kterém se navíc leží?
Jízda na lehotříkolce je mnohem pohodlnější než na běžném kole, což je pro dlouhou cestu velkou výhodou. Po celou dobu máte panoramatický výhled a můžete se kochat přírodou. Pomocí motorů, které jsou napájeny solárními panely, jsem uvezl větší váhu a stále se cítil jako při jízdě na normálním kole.
Jak náročné bylo takto cestovat úplně sám?
Jsem zvyklý cestovat sám. Jako introvert se s osamělostí dokážu vyrovnat a někdy ji i vyhledávám. Je pravda, že na spoustu věcí jsem se připravit nedokázal, např. na množství cizích jazyků, kultur, na stav silnic, jak seženu náhradní díly a tak dále. Ale právě o tom je cestování. Vždycky jsem sám sebe překvapil tím, čeho jsem schopen. O elektrotechnice jsem neměl ani páru, a přesto jsem sám vyměnil staré motory za nové a dokonce vše správně zapojil.
Měl jste předem naplánováno, např. kolik km denně chcete urazit? Jak se vám to dařilo plnit?
Měl jsem jen hrubý plán, kudy by se měla cesta ubírat. Příležitostně jsem ho upravoval a mnohokrát jsem ho musel měnit. Zajímavá místa často objevíte nebo získáte zasvěcené tipy, až když jste na místě. Chtěl jsem denně urazit zhruba 50 až 70 kilometrů, ale musel jsem to přizpůsobovat situaci.
Jak náročná byla pro vás cesta fyzicky či psychicky?
Bylo to neuvěřitelně vyčerpávající, protože nejsem žádný super sportovec. V nepřetržitém dešti, neřešitelných technických problémech, s neústupnými funkcionáři v zádech a navíc v mrazivých teplotách jsem se dostával na hranici svých psychických možností.
Jak dlouho vám trvalo ujet vytyčených 40 000 km? Nebyl jste z nějakého důvodu nucen se přesunout i jiným způsobem?
Cesta trvala asi pět let, ale je nutno říci, že to nebyl závod, byl jsem prostě na cestách. Chtěl jsem cestovat do jihovýchodní Asie, ale z Jižní Koreje se mi nepodařilo Solatrike převézt do žádné země. Každá z nich měla jiné požadavky nebo ho z nepochopitelných důvodů odmítla přepravit.
Která místa vám utkvěla nejvíce v paměti?
Tak na to není dost prostoru, abych je všechny vyjmenoval. Většinou to nejsou místa, ale setkání s mnoha různými lidmi. Samozřejmě jsou tu i vzpomínky na to, jak jsem mnohokrát znovu narazil na úsek Velké čínské zdi nebo přežil bouřlivou noc v poušti Gobi či obrovskou prázdnotu australského vnitrozemí. Největší vděk patří lidem, které jsem potkal.
Jak se dá skloubit takovýto náročný experiment s profesionálním fotografováním?
To byl vlastně jeden z důvodů cesty. Moje fotografické vybavení bylo příliš velké na to, aby se dalo převážet na normálním kole. Ani jsem vlastně nemohl mít s sebou všechno, co k fotografování potřebuji. Nicméně fotografování patří k mým cestám a já cestuji, abych fotografoval.
Měla vaše cesta nějaký vliv na vaše další směřování?
Určitě, nedokážu si už cestování představit jinak a toužím po tom, abych mohl opět podniknout další cestu na svém Solatrike. Tento způsob cestování je mým druhým životem a budu v tom pokračovat, dokud to půjde.
Krátce:
Oceňovaný fotograf švýcarského původu David Brandenberger podnikl na své lehotříkolce expedici dlouhou 40 000 km. Druhá část cesty z Kyrgyzstánu do Austrálie (19 000 km) proběhla se speciálně upraveným solárním elektrokolem od českého solárního týmu AZUB.
Lenka Vašková
