Tomáš Hanák: Kuba, ráj na zemi?

Čt 23.leden 2025

Divadelní a filmový herec Tomáš Hanák se tentokrát publiku představuje v roli cykloturisty po legendárním ostrově Kuba. S její atmosférou, místní kulturou, hudbou, a také zajímavostmi z místního života nás seznámí v poutavé besedě v rámci FESTIVALU CYKLOCESTOVÁNÍ /1. března 2025 Nová scéna Vlast/. Proč si pro svou cestu vybral právě Kubu, jaká je každodenní realita v zemi a co to znamená pro turistu lačného objevování, poodhaluje v rozhovoru pro Kultura FM. 

Co pro vás znamená cestování na/s kolem?

Vyzkoušel jsem si už vandr pěšky a stopem středním Tureckem, na rozvrzané slaboučké motorce jsem Ho-Či-Minovou stezkou projel Vietnam… Kolo je obrovská svoboda, jakákoli pěšinka je dostupná, neděláte rambajz; je to vlastně takový jednostopý kůň. A navíc si zpevňujete figuru a stáváte se krásnějším.

Proč jste si vybral Kubu? Kolik času jste celkově v zemi strávil?

Dva měsíce v sedle. Ale žil jsem tam dva roky už v útlém dětství, táta strojař pomáhal zachraňovat fabriku, kterou Fidel Američanům ukrad´...pardon, znárodnil. Už tehdy jsem si ostrov samozřejmě zamiloval, ale i Kubánce a španělštinu. Pozor - znalost alespoň základních frází je na Kubě po čertech důležitá – pokud tedy míníte opustit hranice svého hotelového rezortu na Varaderu. Mimochodem, sami Kubánci říkají Varaderu „planeta Varadero“, protože život mimo turistická centra je zoufalý – a turista by je ideálně neměl nikdy spatřit.

Přesto, jaká místa vám učarovala a proč?

Těžko říct. Mám rád místa, kde nepotkám turisty, normální život, periferie, vesnice, pustiny. Havana je magický přelud – ale i díky tomu, že tam najdete bortící se paláce, slumy, bídu – Kuba bývala jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky; dneska je druhou nejchudší – po Haiti. Ale předpokládám, že si v Havaně, třeba na bulváru Prado, můžete koupit i nějakou pěkňoučkou Vuittonovu kabelku. Nejraději jsem se motal po východě Kuby, provincii Oriente, Holguin, Mayarí, Queto, Baracoa – ale nejradši jsem se vždycky vracel do městečka Gibara na severu. Zničené hurikánem, ale atmosférou naprosto unikátní, důvěrné, poetické, přátelské, neprosto neturistické.

V kontrastu s krásnými plážemi a turistickými letovisky se země aktuálně potýká s opakovanou hospodářskou krizí. Jak moc to ovlivňuje služby pro turisty?

Black-outy - včetně celodenních - se v poslední době staly běžnou realitou. Nejde proud, není nafta, ani benzín. Samozřejmě, projíždět se temným, neosvětleným městem má svůj prapodivný půvab, ale Kubánci v tom žijí denně. Nejde proud, takže nebude kafe, nebude jak uvařit, mrazáky vytečou, pivo bude teplé – ale možná vůbec nebude, protože není nafta do náklaďáku, který by pivo přivezl. Anebo mouku. To samé s balenou vodou – musel jsem mít speciální flašku s filtrem. Mizerie. A turistů logicky rychle ubývá – a Kuba jiné zdroje příjmů prakticky nemá, ještě snad nikl, kobalt.

Počítají zde vůbec s nějakým servisem pro cyklisty (cizince)? Fungují zde půjčovny?

V Havaně nebo Santiagu nějakou půjčovnu najdete, ale nebude levná a kola nebudou slavná. Nemlich to samé ostatně s půjčením auta. Silnice jsou většinou prachbídné, často pekelné.  Ale Kubánci mají kola, dost často padesát let staré „Ukrajiny“ – a když není benzín, je kolo záchranou, pracovním prostředkem. Takže kolo vám tam opraví skoro v každé vsi, sice mnohdy trochu kutilským způsobem, ale opraví. Nouze je naučila housti – a ve vynalézavosti a improvizaci hrají Kubánci fakt světovou ligu!

Podle čeho jste vybíral trasu? Mají zde vůbec nějakou síť cyklostezek?

Pokud tam nějaká cyklostezka je, tak já ji teda neviděl. Možná je v plánu na 22. století. Jede se po „normálních“ silnicích – výhodou je, že aut jezdí pramálo. Nevýhodou je, že volské nebo koňské povozy a káry za sebou nechávají tzv. koblížky, respektive výtrusy, které pak déšť rozmáčí – no a Hanák si samosebou sebou nevzal blatníky...

Během cesty jste měl možnost setkání s místními v jejich běžném životě. Jaké pocity to ve vás zanechalo?

Kubánci jsou směsí Španělů a černých otroků z Afriky. Takže tam uvidíte nekonečně moc podob, tváří, barev očí, figur, šíjí, boků, lýtek, stehen...triumf pestrosti a rozmanitosti. Rádi by se bavili, smáli – mám spoustu veselých a srdečných vzpomínek! - tancovali, hráli s dětmi, četli, vzdělávali se… Jenže každodenní realita je prostě beznadějná. Propaganda funguje až děsivě. Cenzura internetu jakbysmet – ten ale funguje jen málokde. Vlastně se mi tam už ani nechce vracet: taková země, takoví lidé – a taková tragédie, taková emigrace, takové zoufalství. Mierda!

A jaká je všeobecně nálada v zemi v čele s aktuálním prezidentem Miguelem Díaz-Canelem Bermúdezem?

Vždycky, když Miguel mluví v televizi – teda pokud jde proud – tak sedí u počítače, aby to vypadalo moderně a dynamicky. Prdlajz. Nic se nehýbe, nevyvíjí, nezlepšuje, nezjednodušuje. A strana a vláda mají strach. Poslední peníze se strkají do silových složek. Bojí se, že přijdou o pozice a výhody, o kdysi zabrané krásné domy, o možnost mít auto. Korupce a systém protislužeb funguje. Kuba je učebnicovou ukázkou cesty do pekel ve jménu pracujícího lidu. Štafetu přebírá Venezuela. Za Obamy svitla naděje, ale byl to jen záblesk. Uvidíme, co Donald. Třeba se na Kubu vrátí McDonald´s? Nikdo neví. Návrat „amerického“ kapitalismu není samozřejmě nejroztomilejší představou – ale prostituce tam stejně radostně kvete. A byla by práce! A mámy by alespoň měly z čeho upéct dětem buchtu. A koupit dobré tenisky. A řemeslníci by si mohli koupit barvu, kterou potřebují – ne tu, která zrovna zázrakem do krámu dorazila...pravděpodobně rudá. Patria o muerte – venceremos.! Vlast nebo smrt – zvítězíme! Mnozí Kubánci vám šeptem prozradí: tak to snad už radši tu smrt. Fidelových ideálů se nenajíte, navíc už stejně dávno ztratily chuť a lákavost. Mierda.

Jistě jste měl možnost nahlédnout i do místní kultury. Dotklo se vás, co by profesionála, něco konkrétního?

Moc ne. Kytarista v Havaně vám na Malecónu za pár euro zahraje něco od Buena Vista Social Club. V nějakých drahých barech možná zahrají dobří muzikanti Guantanameru. V přímořském Manzanillu jsem jednou zaslechl – uprostřed ponurých ulic – až snový latino-jazz. Myslel jsem, že si někdo pouští z cédéčka špičkovou muziku z nějakého festivalu – houbeless, ve vybydlené místnosti bylo šest muzikantů a stará dřímající šedivá zpěvačka. Hráli pro sebe, ale jak! Málem jsem upad´ úžasem. Občas nějaká galerie s obrazy spíš pro turisty – i v kultuře samozřejmě platí podmínka loajality s režimem. Většina těch opravdu dobrých umělců je už dávno v Miami, v Texasu, v New Yorku.

A mají místní povědomí o české kultuře?

Nějaký starý profesor možná. Možná někdo propašoval z Mexika Kunderu. Jednou jsem se zastavil ve vesnické škole u cesty, široko daleko nic. Černý učitel a vyjevené děti k zulíbání v bělostných uniformičkách. Abych zjednodušil komunikaci, řekl jsem, že žiji v Československu. S údivem mě opravil – ale vždyť jste se přece se Slovenskem rozvedli…? Prý ho dějiny Evropy zajímají – „...a třeba ten váš Maestro Juan ´us...“ – písmeno „H“ se ve španělštině nevyslovuje. Maestro Juan Hus. Málem jsem upad´ podruhé.

Jakou stopu zanechal na Kubě Tomáš Hanák? 

Stopy smyl déšť. Ale pěkný kus srdce jsem tam nechal. A v letadle při odletu – směrem k fastfoodům a dvěstě druhům jogurtů - i pár slzí uronil. Nevíme, co máme. Neumíme si toho vážit. Mierda.

Připravila Lenka Vašková

DALŠÍ PROGRAM S TOMÁŠEM HANÁKEM

Hned druhý den po skončení festivalu Cyklocestování přivítáme Tomáše Hanáka ve Frýdku-Místku v roli recitátora /2. března, Národní dům/. Moravské klavírní trio zde zahraje hudbu Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, Ennia Morriconeho a dalších mistrů. Tomáš Hanák odhalí nejedno tajemství v korespondenci Bohuslava Martinů a Frances, manželky Jaroslava Ježka.