Koncert cimbálové muziky Harafica v Národním domě

Stř 02.duben 2025

Dynamická muzika z Uherského Hradiště, která zpívá a hraje od koncertů až po cimbálové besedy, vždy s úsměvem a v rytmu spojujícím tradici s novými hudebními proudy. Kromě prolínání s prvky jiných žánrů se Harafica věnuje autorské písňové tvorbě. Její koncert si vychutnáme 10. 4. 2025 v Národním domě.

Na otázky pro Kultura F≈M odpovídá odpovídá Petr Gablas, umělecký vedoucí a cimbalista Haraficy.

Jaké písně nemohou chybět ve vašem repertoáru a jaké žánry se zde prolínají?
Rádi začínáme něčím z našeho kraje – tím, na čem jsme vyrostli a co známe od malička. Beru to jako takové malé uvedení naší identity. I když se v průběhu večera může stát, že zabrousíme do jiné oblasti nebo žánru.

O co konkrétně jde? A na co se mají posluchači ve Frýdku-Místku těšit? 
Máme novou skladbu o zabijačce, která určitě pobaví. Z modernějších věcí bychom rádi zahráli několik filmových melodií. A aby byl program opravdu pestrý, zařadili bychom i jednu africkou skladbu. Aktuálně všude kolem pobíhají naše děti, tudíž bychom do repertoáru rádi zařadili průřez českými pohádkovými písničkami. Připravíme program tak, aby si každý našel to své. Už teď se moc těšíme!

Jaké písně jsou typické pro region uherskohradišťského Dolňácka?
Je to hodně podobné jiným folklorním regionům. Lidové písně jsou většinou navázány na tance. Nejznámější párové tance jsou „sedlácké“. Každá dědina má svůj vlastní tanec, který se liší melodií, krokem a samozřejmě tempem. Verbuňk, jak ho dnes známe, má také své regionální varianty, a to i u nás.

Většina z nás si pod pojmem folklor představí hlavně veselé a smutné lidové písničky o lásce, těžkostech života apod. Mají některé vaše písně i další přesah? Jak například vznikla Metanolová aféra? Dotklo se vás toto téma nějak osobněji?
Nás osobně naštěstí moc ne. Ale vnímali jsme, že to byla obrovská lidská tragédie. V našem repertoáru máme jak lidové písně, tak autorské skladby, ve kterých se zpívá o alkoholu a pití. Všechno ale s nadsázkou.

Jaké písně nebo skladby zahrnuje vaše autorská tvorba?
Naše písničky nemají hlubší programový záměr. Řekněme, že zrovna přijde nápad, text, přidá se rytmus – a je to. Je to hlavně otázka nálady a inspirace.

Kromě lidové hudby patří do vašeho repertoáru i známé filmové skladby. Je vaší snahou více se přiblížit publiku?
Možná to bude znít jako klišé, ale nás baví nezařazovat se do škatulek. To, že jsme kapela vyrůstající z folkloru, neznamená, že se musíme držet jen jednoho žánru. Zkrátka chceme dělat muziku, která nás baví a naplňuje. A myslím, že když to cítíme my, publikum to cítí také.

Hudbou také pomáháte např. benefičními koncerty, podporujete děti apod. Jsou Češi štědří vůči těmto aktivitám?
Myslím si, že když jde u nás tzv. do tuhého, umíme být neskutečně obětaví, nápomocní a solidární. Toho si moc vážím, i když jsou situace, kdy to třeba není tolik vidět.

Máte v kapele všichni svůj kroj? Při jakých příležitostech ho oblékáte?
V kroji už tolik nehráváme, ale když je příležitost – hody, slavnosti vína nebo folklorní festival – rádi si ho oblékneme. Je to spojeno i s repertoárem. Pokud hrajeme v kroji, hrajeme folklor. Vyhýbáme se tomu, abychom v kroji hráli například Edith Piaf nebo Kabáty – to je samozřejmě jen příklad, ne že bychom tyto skladby měli v repertoáru.

V tomto kontextu se mi vybavila pověstná scéna z Básníků, kdy Štěpán Šafránek přemlouval kamaráda, aby půjčil kroj Mirečkovi z Afriky na schůzku s dívkou, aby bylo jasné, že nejsou ze stejného města… Byla to legrace, ale přesto – je v dnešní době kroj vnímán jako komunikační nástroj (nejen pro seznamování)?
Myslím, že u nás pořád ano, i když globalizace dorazila i na Moravu. Pořád můžete vidět mladé lidi v krojích na různých událostech. Je to součást identity a mám pocit, že to začíná být znovu „cool“.

Kromě vystupování v tuzemsku máte zkušenost s hraním v zámoří – před pár lety jste absolvovali turné po USA. Jak na to vzpomínáte? Přišlo vás podpořit hodně krajanů? Jakou propagaci takový koncertní trip vyžaduje?
Všichni na to vzpomínáme jen v tom nejlepším. Byl to neskutečný zážitek. Hrát pro krajany, kteří tento druh muziky slyšeli třeba naposledy před 30 lety živě, bylo velmi emotivní. Na koncertech ale bylo i hodně rodilých Američanů, což bylo také skvělé. Tomu všemu předcházela dlouhá příprava a organizace, bylo to velmi náročné, ale lidé, kteří nám s tím pomáhali, byli skvělí.