Nejen o cestování mongolskými pláněmi bude v dalším pokračování Povídání v zeleném baru hovořit etnolingvistka Alena Oberfalzerová. PhDr. Mgr. Alena Oberfalzerová, Ph.D., vedoucí semináře mongolistiky v Ústavu jižní a centrální Asie FF UK v Praze, říká o cestách do Mongolska, že jede „domů“. Jako první mongolistka nemongolského původu dostala zlatou medaili mongolské státní univerzity (za publikaci Metaphors and Nomads v angličtině). Domů se vrací každý rok a Mongolskem procestovala tisíce kilometrů autem i na koni. O svých cestách po Mongolsku vypráví také v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Vážení předplatitelé, milí diváci, tento čtvrtek, 21. 10., odehrajeme v Nové scéně Vlast odložené představení Transky, body, vteřiny z předplatitelské řady Ostravská divadla, na který vás srdečně zveme. Inscenace získala ceny divadelní kritiky 2019 v kategoriích inscenace roku a poprvé uvedená česká hra roku a ostravský herec Jakub Burýšek byl oceněn jako talent roku / inscenace získala nominaci na cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci současné hry / Jakub Burýšek získal cenu jantar 2019 v kategorii činoherní herec roku.

Aktuální výstava v budově bývalé Moravia Banky je poněkud netradiční a tvoří ji studenstké projekty posluchačů Fakulty architektury VUT v Brně, které mimo jiné vznikaly přímo ve Frýdku-Místku. Jejich zadáním bylo vytvořit městský dům - v tomto případě návrh budovy veřejné knihovny - která splňuje požadavky moderní veřejné instituce s širším významem. Frýdek-Místek tvoří několik měst a vesnic, velké části z jejich zástavby byly však postupně zbořeny, aby mohly být znovu postaveny. Součástí nové výstavby jsou i parcely dosud nezastavěné, na které si ještě nikdo netroufl. Jako například parkoviště na ulici Pivovarské v Místku.  Jak by mohlo vypadat zastavění parcely v lukrativní části Frýdku-Místku? Studentské projekty, týkající se možné budoucí podoby městské knihovny, které jsou umístěné v prostorách bývalé Moravia banky několika banerech, můžete zhlédnout, a také ohodnotit do 29. 10. - denně mezi 15 a 18 hodinou.

Vážení rodiče, milé děti, rádi bychom vás pozvali na další dětská divadelní představení, která se konají každou neděli vždy od 15.00 v Nové scéně Vlast. Tuto neděli 17. října uvádíme pohádku Jak víla Modrovláska splnila tři přání, v neděli 24. října potěšíme děti pohádkou O chaloupce z perníku. Poslední říjnovou neděli pozveme děti na pravou Halloweenskou zábavu s tanečním a soutěžním program pro malé i velké.  Listopadové pohádky seznámí děti s příběhy známých literárních postaviček z říše zvířat a v závěru měsíce se společně s dětmi naladíme na předvánoční čas. Přijděte s dětmi za zábavou i poučením a zpříjemněte si nedělní odpoledne pěknou pohádkou.

Za své album Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha (2014) s upravenými aranžemi písní, na kterých spolupracoval spolu s pianistou Matějem Benkem a trumpetistou Mírou Hloucalem (Matěj Benko Quintet), získal Zlatou desku. Kritikou oceňované upravené písně z repertoáru Osvobozeného divadla přijede Ondřej Ruml spolu s Jazz Quintetem zazpívat a zahrát začátkem října - přesněji v pátek 8. října - do Frýdku-Místku. Kdy a jak vznikl nápad znovu „oprášit“ písně Osvobozeného divadla čili tvorbu Ježka, Voskovce, Wericha, která je mnohými vnímána za nedotknutelnou?  Ten nápad ve mně byl možná už někdy od dětství, když jsem poprvé slyšel ty písničky přezpívané od kapely Dobrý Večer Quintet. Byly to aranže Mirka Kořínka z Ypsilonky a já je paradoxně slyšel dřív, než ty originály. Když jsem pak ucítil, že chci zpívat jazz, ale zároveň že chci nějakým způsobem být autentický, uvědomil jsem si, že máme vlastní jazzové standardy a těmi jsou právě písně těchto tří pánů. Je vám osobně tvorba Osvobozeného divadla blízká?  Ano, velmi. Líbí se mi způsob, jakým svobodně tvořili a dělali si legraci. To jejich dada a zároveň narážky na společnost mě uchvacují doteď. Oni se nebáli, že by to někdo nepochopil, nebo že by třeba mohli být trapní. Bavili především sami sebe. A právě to, alespoň jak to tak vnímám během svého života, většinou funguje. Je to princip nakažlivosti. Jak vzpomínáte na spolupráci s Matějem Benkem a Mírou Hloucalem a kdo rozhodoval o konečné verzi písní? Nebyly někde „třecí plochy“?  O tom, jak každá písnička bude znít, až na pár výjimek, jsem měl od začátku jasnou představu. Klukům jsem ke každé písní napsal jakoby slovní popis toho, jak bych si představoval, aby ta píseň zněla, někdy jsem i přidal nějakou reminiscenci v podobě nahrávky jiné písně. Většinou se to dařilo. Ale u jedné písničky to bylo trochu zajímavější. Matěj Benko od začátku hovořil o tom, že píseň Život je jen náhoda by měla být hodně odlišná od originálu a že má prostě určitou představu, jak by ji chtěl dělat a poslal mi demo. Měl jste asi jinou představu? Vůbec se mi to nelíbilo a také jsem mu to dal najevo. Matěj to vzal a chvilku bylo ticho. Pak ale přišel s novou verzí a se slovy: “Toto je moja najlepšia aranž, aj Karolíně sa páčí.” Karolína je Matějova žena. A to už jsem věděl, že se budu muset podřídit. (smích, pozn. Red.) Míra Hloucal to taky vnímal od začátku hodně progresivně, tam byly taky občas dohady a diskuze. Ale krásný.  Za Album Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha jste v roce 2014 obdržel Zlatou desku. S mírou nadsázky by se dalo říci, že jste tímto počinem vytvořili i pokračování odkazu české avantgardní kultury. Vnímáte to podobně? Těší mě, že to tak to vidíte, ale my jsme se na to dívali možná trochu jinak. Od začátku jsme si říkali, že chceme ty písničky udělat tak, jak by to udělal třeba Jaroslav Ježek, kdyby žil v naší době. On totiž to, co dělal ve své době, bylo nesmírně moderní a neotřelé. Došli jsme k názoru, že to rozhodně nechceme vnímat  jako nějaký revival. Nebyla to neúcta. Naopak! Chtěli jsme to udělat tak, jak jsme nejlíp cítili, že by si to třeba ti pánové rádi poslechli. Upravené písně Osvobozeného divadla zazní 8. října ve frýdecko-místeckém klubu Stolárna spolu s Jazz Quintetem. Jak vznikla tato sestava? Místo Matěje Benka (Matěj Benko Quintet) bude hrát Martin Brunner. Mladý progresivní pianista, velká osobnost současné mladé pianistické generace. Navíc Benkův žák… A na kontrabas si s námi tentokrát zahraje báječný kontrabasista Tomáš Baroš. Na bubny bude hrát Bady Zbořil a trubku a saxofon zahrají Miroslav Hloucal a Radek Zapadlo. Jazz jako takový se lidem stále více přibližuje. Je to i tím, že právě jazz spojuje další hudební pop odnože? Jak to vnímáte vy? Jazz je základ všeho. Jazz byl původně pop. Jazz je tenis. Pop je teď fotbal. Již od června letošního roku, kdy se začala rozvolňovat kultura, máte nepřetržitý kolotoč koncertů a vystoupení. Co je vaším hnacím motorem?  Člověk se pořád učí. Momentálně je můj hnací motor to, že jsme dlouho nemohli a teď najednou zase můžeme. Jsem vděčný za každou chvíli, kdy můžu zpívat lidem.  Vizitka Ondřeje Rumla Zpěvák, herec a držitel ocenění Zpěvák roku v hudební anketě Žebří Za své album Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha (2014), na kterém se podílel s hudebníky z jazzové kapely Matěj Benko Quintet, získal Zlatou desku. Zpívá swing s bigbandy po celé republice, koncertuje i samostatně se svou One Man Show, přičemž používá looper – přístroj, který mu umožňuje zazpívat celé písně nahráváním zvukových smyček přímo na koncertech v reálném čase.  V roce 2016 vydal vokální album Nahubu, které je výjimečné tím, že veškeré hlasy a zvuky zde nazpíval Ondřej sám bez použití hudebních nástrojů.  *Informace o festivalu Jazz ve městě najdete také v sekci Tiskové zprávy. Připravila Lenka Vašková

Slovinsko-český film Oroslan , který dnes 6. 10. uvedeme od 17.30 v Kině Vlast, je jakousi mozaikou, která oživuje jeden lidský osud. Vsetínského fotografa Roberta Goláně film inspiroval k vytvoření souboru 36 fotografií, který doprovází uvedení filmu v kinech pod názvem Ecce Homo. Projekci bude předcházet vernisáž výstavy Roberta Goláně. Goláňovy bloudící a putující postavy s aktuálními zisky a ztrátami v rozmanitých existenciálních situacích korespondují s duchovními polohami filmu. Sdělnou řečí umění vyzývají k tomu, jak a jakým být v nelehké době současných civilizačních ohrožení. Po projekci bude následovat debata s ředitelem střediska Diakonie ČCE ve Vsetíně panem Danem Žárským.

"Osudy lidí jsou důležitější než osudy naše..."   Další komponovaný večer literátky Radany Šatánkové přiblíží svět undergroundu, především však osobnost Ivana Martina Jirouse, ve světě umění a literatury zvaného Magora. Sváteční večer plný hudby, smíchu a vzpomínek se uskuteční tento pátek, 1. října v prostorách Zkušebny Art club ve Frýdku. Komponovaný pořad nazvaný „10 let bez Magora“ je vzpomínkou na básníka tzv. undergroundu, publicistu a výtvarného kritika Ivana Martina Jirouse (1944-2011). Samotný název pořadu napoví ale spíše zasvěceným… Ano, zasvěceným netřeba nic vykládat. Ale o panu Jirousovi se už nějakou dobu učí i ve školách, mám na mysli ty střední, a sice v rámci maturitní otázky, která se věnuje neoficiální kultuře. No a část z ní se někdy označuje jako tzv. nesehnutá kultura, čili underground. Jaký byl Jirousův tvůrčí život? Ivan Martin Jirous, řečený Magor, byl hybnou silou a duchovním vůdcem undergroundového hnutí, spolupracoval s kapelou The Primitives Group a pak s The Plastic People of the Universe. Pořádal ilegální koncerty, výstavy a dvakrát také „festival druhé kultury“.  Vrcholem jeho aktivit byla jeho tzv. Zpráva o třetím českém hudebním obrození (z února roku 1975). K jejímu obsahu si dovolím stručnou citaci: „...Na necelých dvaceti stranách Jirous zdůrazňuje potřebu autenticity v životě i umělecké tvorbě a vymezuje se vůči totalitnímu systému, jehož zájmem bylo mít vše pod kontrolou a normalizované.“ Čili komplikovaná osobnost a potížista … Na čem je založena „Magorova“ nezávislá tvorba? Spočívá v oné autenticitě. Když někdo nejde s hlavním proudem a je jedním z hlavních postav opozice (ta ale může mít mnoho podob, bavíme se o té Magorově), je jasné, že konformita jde stranou a pokud někdo bude dlouhodobě bojovat a trpět za své ideály, tak jim musí sakra věřit! Za organizátorskou činnost a výtržnictví pak Magor nesl následky. Na pětkrát seděl a odseděl si osm a půl roku. A pracovat jako noční hlídač a pomocný dělník? Jeho intelekt by snesl jistě více... A samozřejmě bylo úplně jasné, že podepíše Chartu 77. Ovšem, když se zmíní nezávislost, ta se pojí s pojmem svoboda… Svobodu chápal Magor jako vnitřní stav. Androš (underground) chtěl zkrátka ukázat, že svoboda je možná a je třeba jít až nadoraz a zkoušet, co ještě vládnoucí strana a vláda snese. Šlo o to, neustále atakovat hranice a posouvat je. Jak se postupem času a díky všem životním zkušenostem proměňovala jeho tvorba? Magor psal provokativní říkanky, plné vulgarismů, ale postupem času předvedl coby básník více poloh. Cynismus střídal sarkasmus, jízlivost a kousavý humor uměl dobře prodat (I ve vězení mám nápady jak snob/ zatoužil jsem číst knihu Job, nebo: Vrátili se Petři/Cuda a Cibulka/vrátil se Čárli./ Ty, kterýs neseděl/ nežárli./ Nevíš, kolik ti zbývá neděl.), předkládal žaloby (kde leží žena Míry Poláška/ který hnije na Mírově/ kde leží žena Pavla Pihíka, který hnije na Mírově), verše milostné, dále také projevoval katolickou zbožnost, úctu k Panně Marii, dopsal se až k modlitbám. Nedávno vyšly další svazky, jak já říkám, po smrti básníka vycházejí ještě šuplíky, takže tu máme tituly Akrostichy (2015, nakl. MAŤA) a Magorova krabička (2021, tamtéž). Co je ale téměř vždy společné – Magor nepsal neadresně, většina básní je s dedikací. Někdy je lepší třeba znát ty lidi, souvislosti a příběh… Anebo taky ne. Samotná báseň o tom vypoví. Co vy sama jako literátka považujete na jeho tvorbě za přínos? Tvorba I. M. Jirouse je nutně spjata s životem a naopak. On glosoval veškeré dění, úvahy i vnitřní stavy. Objektivně vzato, byl světem aspoň básnicky nějak doceněn, když v době po revoluci dostal Cenu Toma Stopparda a Cenu Jaroslava Seiferta. Já soukromě však považuji za přínosné osobní setkání. Kde to bylo? Vzpomenu například básnický festival „Literární Vysočina“ v Chotěboři v roce 2009. Magor se společensky unavil a pak mě bezdůvodně urazil. Druhý den se mi omlouval, pln výčitek. A chtěl mi líbat nohy. No, ubránila jsem se… Předtím jsem ho zažila na mnoha undergroundových večírcích… a i v mých oblíbených pražských putykách. Často jsem si říkala, proč v něm zůstalo kus výtržníka, alkoholismus také dělá svoje, zkrátka se často svlékal a pak recitoval, někoho tradičně urazil a tak dále. Nebyl to projev primitivního člověka, ale někoho, za koho chcete vidět. Co je nějaké svlékání proti věčnosti? Nebo oproti tomu, že někdo udělal podraz, ovládán strachem, službě establishmentu či jiným motivem, hlavně, že si uchoval zadek v teple, kariéru a nepomyslel na to, jak se mají rodiny těch zavřených? Anebo básník Jirous provokoval proto, že si myslel, že se to po něm ještě stále chce… Jedno je ale jisté. Magor může být jen jeden. Kdyby se obdobnými projevy začali dožadovat jiní pozornosti, autoritu by stejně neměli. A co jeho verše, jak se vám líbily? Do nich jsem se s chutí začetla, protože mě ten člověk hodně zajímal. Magor měl příběh, punc potížisty, takže žádná nuda. Učebnicové biflování by mě nevtáhlo, ráda si autory užívám naživo. Když jsem přišla v roce 1999 studovat do Prahy, mnohé zajímavé osobnosti jsem ještě stihla potkat. Můj názor a zkušenost je, že pochopit Magora ve středoškolském věku je takřka nemožné, to se dá dělat prožitkově. No a právě proto zveme nejen všechny znalé, ale taky mladší generaci. Svůj prostor během večera dostane také další tvorba (Fr. Čuňase) a kromě literární části také hudební, vše v duchu undergroundu, takže bude nejspíš hodně veselo… Kromě svérázných veršů, do kterých se osobně vložím s vervou, se můžete těšit na filmovou dokumentární projekci. Tu uvede František Stárek alias Čuňas (*1952), který je v undergroundu známou a stále aktivní osobností. Spolupracoval s I. M. Jirousem a dalšími, rovněž seděl, distribuoval a podepsal Chartu 77. Nad vybranými ukázkami z archivu nás obohatí svým komentářem z pohledu publicisty, historického badatele i osobního. Další část večera bude taky, řekla bych živelná a výživná, a to je dobře. Přijede legendární Tony Ducháček s kapelou Garage, dále vystoupí kapela Houby z Valašského Meziříčí a frýdecko-místecká kapela Dead Hornet ve stylu alternativního rocku. Co dodat? Bude živo! Kdo byl Ivan Martin Jirous český básník, publicista a výtvarný kritik vůdčí duch českého undergroundu spolupracoval s nezávislou skupinou The Plastic People of The Universe v době normalizace byl za své politické názory několikrát vězněn držitel literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Sopparda za dílo Magorovy labutí písně Vizitka Radany Šatánkové Působí jako kulturní publicistka, editorka, lektorka, básnířka, dramaturgyně pořadů a organizátorka kulturního života Žije střídavě v Praze a v rodném Frýdku-Místku Je předsedkyní spolku Krasomil, spolupořadatelem události Připravila Lenka Vašková

Hru podle novely spisovatele Bohumila Hrabala nastudovali herci Komorního divadla Arté Frýdek-Místek. Její premiéru uvedou v sobotu 25. září 2021 v Nové scéně Vlast. Text Bohumila Hrabala pro potřeby divadla upravil herec a režisér Jakub Vašek: „Vyšel jsem z Hrabalovy novely a také ze dvou jeho dalších povídek. Na rozdíl od filmu je ve hře více humorných situací, někdy až černého humoru. Divák se nemusí bát, že půjde na velké drama. Hra má nadhled a jsou v ní situace, které jsou aktuální i v současné době. Týkají se například svobody člověka,“ popsal Jakub Vašek, který se ve hře představí v roli mladého výpravčího Miloše Hrmy. Do hry obsadil členy souboru Komorního divadla Arté a pozval také profesionální herce z Ostravy, Olomouce a Prahy. Více o svém projektu informoval v srpnovém čísle Zpravodaje F≈M.

"Však dobře vím, že básník musí vždycky říci víc, než co je ukryto ve hřmotu slov. A to je poezie. Jinak by nemohl heverem verše vypáčit poupě z medových závěsů a nutit mráz, aby vám přeběhl po zádech, když svléká pravdu." /sb. Koncert na ostrově, 1965/ Jakou moc má poezie a kudy vede cesta k úspěchu? Mapování české literární scény se kulturní publicistka, ale také básnířka, prozaička a literární poradkyně Radana Šatánková aktivně věnuje od svých patnácti let. Koncem září představí svůj komponovaný pořad Seifert 120 k výročí narození básníka Jaroslava Seiferta a zároveň připomenutí jeho celoživotního díla. Kdy a jak vznikl nápad na pořad k oslavě Jaroslava Seiferta? Nápad zrál velmi dlouho. Seiferta jsem začala brát vážně až jako čtrnáctiletá, recitovala jsem tehdy veřejně jeho verše spolu s dalšími "klasiky". V rámci možností tehdejší doby jsem si dělala rešerše a sháněla sbírky a výbory. Záhy jsem nanosila, spíše „nasyslila“, z antikvariátů skvosty a ty jsem zkrátka začala používat. Nebála jsem se listovat a přemýšlet. Asi někdy kolem roku 2001 jsem v Památníku národního písemnictví potkala Seifertovu dceru. Někde do podvědomí se to zapsalo, ale život šel dál. Nakonec jsem si vyčítala, proč jsem nebyla drzejší a zvědavější. Těžko se to samostudiem dohání. Až po letech jsem došla k pohledu, že to má své kouzlo. Posledních 10 let se věnuji samostatným pořadům pro Seiferta v Praze, o něco málo let také ve Frýdku-Místku. Často jde o více událostí, např. pokládáme věnec na bustě jeho rodného domu v Praze 3 s vycházkou po stopách žižkovského básníka, samostatný komponovaný pořad k tomu patří automaticky.  Jak vás osobně ovlivnila tvorba, za kterou se Seiferovi dostalo nejvyššího ocenění v podobě Nobelovy ceny? Stalo se mi, že mi lidé lichotili - mysleli si o básni, kterou jsem napsala já, že ji napsal Seifert. To mě povzbudilo. Co jsem si oblíbila, je spíše náš jedinečný směr, který jsme dali světu - poetismus. Nikde jinde není, jen u nás. Ohledně Nobelovy ceny existují různé debaty a já se jim nevyhýbám. Někdo si myslí, že nám (literátům, poz. Red.) to nepřísluší, ale proč? Můj názor je ten, že na Nobelovku jistě nárok měl a také je pravda, že se to zkrátka "muselo sejít". Byla to i politická vůle demokratického světa, povzbudit malé Československo. V novinách (konkrétně v Rudém právu) vyšel jeden kraťásek - zprávička o dvou větách. To je ostudné. To určitě ano… Dále bychom mohli diskutovat o tom, proč když ji Seifert dostal, proč ne dříve také Holan, Halas či Nezval? Představte si, Seifert se hodně s Nezvalem srovnával, považoval ho za lepšího a chtěl se mu vyrovnat. Přitom Nezval Nobelovku nemá. Čili život a okolnosti udělají své, i když je talent projeven. Oběma básníkům se čtenářsky dvořím. Tyhle kluky mám v knihovně ráda! Jakými materiály jste se prokousávala na cestě k vytvoření scénáře vašeho pořadu? Vytvářím si průřez celoživotní tvorbou, ale vždy pořad koncipuji tak, aby měl nějaké další souvislosti, pojítko, téma. Nakonec se neubráním mým nejoblíbenějším básním, anebo tomu, abych se snažila o co nejvíc pestrý pohled na tvorbu. Seifert by se neměl škatulkovat. Prodělal významný tvůrčí vývoj, nadto byl básníkem rodné Prahy, kterou miloval, dvořil se ženské kráse, nepopíral ani duchovní rozměr, ba naopak, velmi se tázal, zda jde správnou cestou a kde on, básník, má své místo. Letos ale dojde k výraznější obměně textů. Počítám s širokým spektrem publika. Pořad je propojen také s hudebními vstupy. Jaký má v tomto případě hudba význam či poslání? Verše a hudba jdou k sobě ruku v ruce. Má to velmi dlouhou tradici. Nemusíme zacházet až do Starého zákona k žalmům. Už několik let toto propojení s hudbou zajišťuje můj kolega, muzikant a instrumentalista Ladislav Kokeš. Má cit pro sdělené slovo, umí se vcítit a hudebně přizpůsobit formátu pořadu, což navozenou atmosférou umocňuje prožitek. Vždy mi vyjde vstříc a spolupráce s ním funguje báječně. A přiznejme si, básně a hudba jsou z velké části o emocích. Mě hudba oslňuje krásou, dojímá i povznáší. Jestliže během dne zažíváme všelijaké chaotické ruchy, hudba mi připadá jako rozpuštěné vlasy, ty vlasy jsou podobny strunám, anebo zralému obilí, ve kterých se prohání vítr, který je češe. Vidíte, už jsem v jiném modu. Seifertova popularita částečně vychází z jeho schopnosti vcítit se do nálady lidí ve stěžejních momentech naší historie. Je toto také jeden z důvodů, proč je potřeba jeho tvorbu připomínat? Ano, dost máme za to, že spisovatel je k tomuto úkolu přímo povoláván. Prožitek se dá zpracovat různě. Člověku jsou ale určité věci vlastní, proto se domnívám, že poezie také léčí. Je terapií. Má neuvěřitelnou moc. Ostatně slovo ho má. Tam, kde terapeuti a psychologové popisují ve svazcích knih vnitřní stav člověka, básník ho dovede vylíčit mnohem věrněji, niterněji, nadčasově a krásným jazykem. Obdobné je to s tím, co se děje ve společnosti. Básník plní funkci od detektoru až po mluvčího lidu. Může podle vás Seifertova tvorba ovlivnit dnešní publikum, respektive mladé? Jsem o tom přesvědčena, jinak bych to musela v záplavě konkurence, jakou je televize, internet a další média, vzdát. Znám často dvojí pohled: dříve narození děkují, že jim někdo připomněl verše z mládí, čili mládí. Studenti jsou zase v šoku, že tohle napsal ten pán, který se narodil tak dávno. Nejvíce se ale Seifert odvázal až na sklonku života!  Radana Šatánková na fotografii s Ladislavem Kokešem Vizitka Radany Šatánkové Novinářka, ve větší míře však kulturní publicistka, básnířka, prozaička, literární porotkyně a fotografka. Publikuje a autorsky veřejně vystupuje od patnácti let. Dosud vydala šest samostatných básnických sbírek - Okno v zahradě (1995), ...Dokořán (1999), Básně a texty z let 1995-2002 (2002), Prolínání (2005), v nakladatelství TRIBUN EU  titul Medúza (2009) a tamtéž  Domovní schůze (2014). Za poezii sklidila i řadu ocenění. Prozaický debut z let 2000 – 2006, vydaný v roce 2011, se jmenuje "Babi, ukaž zuby" a je reminiscenčním textem o dětství. Autorka mapuje současnou literární scénu v celé České republice. Pořádá autorská čtení, organizuje kulturní dění, kromě účasti v almanaších a jiných tištěných projektech, publikuje též na internetu. I když působí v Praze, stále se považuje za hrdou Slezanku a Lašku a propaguje rodný kraj a jeho tradice. Připravila Lenka Vašková